Po delší době jsme si opět všimli nabídky ČD NET Lidl, čehož jsme se rozhodli využít. Zakoupili jsme dva kupóny za 199 Kč, které nám měly být vyměněny za lístky ČD NET.
Honza vybral cíl cesty Děčín, který byl již delší dobu v hledáčku jeho poznávacího obzoru. Pepa dle předpokladů již toto město navštívil, bylo to ale již před delší dobou, tak si rád osvěžil vzpomínky na město a jeho okolí a zároveň byl zvědav co se skýtá za místy, které ještě nenavštívil.
Sraz jsme si jako správní plzeňácí dali na vlakáči u sochy hutníka v 5:45 ráno. Jak bylo avizováno, tak se také stalo. Kupóny nám byly vyměněny za lístky ČD a my jsme mohli směle vyrazit. První vlakový spoj dne byl rychlík z Plzně do Mostu. Jednalo se o vlakovou soupravu, která není na českých železnicích zas tak častým účastníkem. Neměla ani moc vagónů, ale našemu cestování to vůbec nevadilo. Pro Honzu, který na této trase cestoval dříve pouze do stanice Žihle, bylo překvapením, když v Žatci vlak nepokračoval ve směru jízdy, ale začal nečekaně couvat. Město Žatec je trochu odkloněné od další trasy směrem na Most, proto tam vlak zajede a poté opět vyjede pozpátku na pokračující trasu. Před Chomutovem se začaly objevovat první uhelné povrchové doly těžby hnědého uhlí, tepelné elektrárny a průmysl s tím související, což bylo podnětem pro vytvoření prvních fotek. Dalším úkazem byly časté kopce kolem města Most, ve kterém náš první spoj končil a kde jsme přestoupili na osobní vlak do Děčína. Měli jsme za sebou 3 hodiny jízdy, které utekly při pohledu na okolní krajinu celkem rychle. Následující hodina a půl byla stejně zajímavá. První zvláštností byly lázně Bílina, které již dnes bohužel chátrají. Vlak zastavil také v dalším lázeňském městě Teplice, které jsou pravým opakem Bíliny, protože jejich sláva je stále na vysoké úrovní a podle toho také vypadá stav lázeňských domů. Jen co jsme si stačili prohlédnou něco z Teplic, už jsme byli v nedalekém Ústí nad Labem. Oba nás překvapilo, jak se toto město mění k lepšímu a to nemluvíme jen o opravách a nových stavbách, ale například o unikátních projektech, jakýmï jsou třeba lanovka z obchodního centra na vrch s rozhlednou Větruše. Vždy nás zde zaujme unikátní most přes Labe, jež byl jeden rok zařazen mezi nejlepších 10 staveb světa. Při trase do Děčína jsou vidět krásné scenérie Labského údolí táhnoucí se velmi vysoko. Po příjezdu do Děčína jsme ověřili zpáteční spoj a vydali se na poznávání města a jeho okolí. Nejprve jsem prošli okolo zavřeného muzea, kde jsme se vyfotili s tradičním symbolem Děčína, kotvou, která neodmyslitelně patří s lodním průmyslem ke koloritu města. Okolo Rajských ostrovů, ze kterých se vyklubala expozice Akva – Tera a pravoslavného kostela. poté jsme nakoukli ke chrámu a už jsme pádili do strmého kopce k Pastýřské stěně, kde se nachází kromě zoo, jež jsme v tomto počasí skutečně nehodlali navštívit. Ale neodpustili jsme si návštěvu malebné vily v podobě zámečku tyčicí se na skále nad městem a samozřejmě malebného pohledu na celé město, kde jsme skutečně pokochali nebýt deštivého a větrného počasí. Po prohlídce okolí vily s altánkem a zahrádkou jsme se rozhodli sejít dolů k Tyršovu mostu, což byla cesta jak v nedalekém Česko- Saském Švýcarsku. Zajímavé byly i železniční tunely, kde jsme zachytili fotkou vyjíždějící vlak, na který jsme netrpělivě čekali. poté jsme se rozhodli jít na vyhlídková místa na Červeném Vrchu a Vlajka, cesta byla trochu drsnější, zvláště jedna část na Vlajku, což jsme pocítili na mokrých botách. Ale to nás nikterak neodradilo od výstupu na ještě vyšší Červený Vrch. Cestou jsme kupodivu potkali další skupinky, jež od nás chtěli názor o smyslu výstupu na tuto lokalitu. Pak jsme sešli zpět k mostu, jež jsme přešli a kde nás zaujali při cestě, na zábradlí umístěné visací zámky, lemujicí obě strany mostu, tento zvyk se používá většinou ve východních zemích a u nás je velmi neobvyklý. Většinou symbolizuje přání, jež mají být splněna uzamčením zámku a vhozením klíče do Labe. Poté již trochu vyhládlí jsme hledali, kde se najíme a schováme před nečasem, našli jsme restauraci poblíž Radnice, kde jsme si dali polední menu a ochutnali premiérově Echt od Budvaru, který i Pepu překvapil netradiční chutí. Jídlo bylo výborné, což jsme kvitovali pochvalou servírce, která nás po dobu našeho hodování obsluhovala. Ovšem když mělo dojít na placení, nečekali jsme, s kým máme tu čest. Po obdržení účtenky o zaplacení jsme si přečetli, že nás obsluhoval Čert. Přísloví, že Čert nikdy nespí v tomto případě asi neplatilo, neboť z dýška, jež mělo činit v naší dobré víře 8 Korun, se díky tomu, že neměl žádnou desetikorunu, stalo jeho mínusem a naším plusem. Po dobrém odpočinku a jídle stráveném ve skvělém prostředí jsme už měli naplánován další postup našeho putování. Nejprve jsme vyrazili na Zámecké náměstí s kostelem a Dlouhou jízdou. Z náměstí již byly vidět hradby Dlouhé jízdy, což je cesta tvořená hradbami , jež optickým klamem vytváří dojem, že je neskutečně dlouhá, což je způsobeno jejím postupným zúžením směrem ke konci, po stranách hradeb byly umístěny různé relaxační místa s jezírky a květinami. Pepa si pamatuje zbědovaný stav zámku, což dnes nebylo pravdou, neboť za posledních deset let se zámek skoro celý opravil a to do důstojné podoby, jež prezentuje celé město. Po prohlídce okolí a nádvořích jsme nemohli vynechat prohlídku, která trvala neuvěřitelných 80 minut. Po pobytu sovětských vojsk zde rozhodně návštěvníci nemohli čekat vybavení jako například na Hluboké. Ale prostory byly nádherně renovovány a i když byla výbava chudší, neboť zde byla většina věcí minulým režimem rozkradena a zničena, tak je nutno ocenit snahu památkářů. Po náročné prohlídce, kdy někteří z nás málem ulehli v kapli, jsme se vydali rovnou na pokračování obhlídky města a to opět v dešti, jež začal dnes asi už po 50. a za chvíli zase přestal, na místní, nádherně opravené Masarykovo náměstí s krásnou kašnou, těch kašen bylo v celém okolí náměstí několik a za zmínku stojí i malebný kostel. Poté bylo rozhodnuto, že se přes malebný park vydáme na Střelniční Horu a Labskou Stráž, což jsme také udělali a vydali se do kopce. Čekalo nás stoupání, kde jsme zdolávali desítky kamenných schodů a lávek, které nás zavedly až do CHKO Labské Pískovce. Při výstupu jsme již viděli nádherné výhledy. Zdejší obyvatelé mají skutečně velmi rychlý přístup z centra do nádherné přírody, kterou bohužel, jak to tak bývá nedaleko měst, kazili odpadky na zemi, pohozené nepořádnými návštěvníky. Výhled ze Střelniční hory se zbytky památníku, byl opět pěkný, jen lehce zamlžený dešťovým oparem. Nahoře jsme se vydali k Labské stráži a předtím ještě ke Sněžnické vyhlídce, kde však výhled zakrývali stromy. Na Labské Stráži jsme však byli překvapeni malebnou stavbou, která však již hodně pamatuje a návštěvníci zde vstupují na vlastní riziko pádu cihly a střechy. Myslíme si, že tato stavba by si zasloužila opravu. Výhled odtud byl omezen opět stromy, ale zahlédli jsme lodní jeřáb v docích a protější břeh. Pak jsme se vydali zpět k parku, který jsme se rozhodli celý projít a občas něco přečíst o neznámých stromech a keřích, v parku byly rovněž velmi staré památníky a altánky s výhledy do parku. Pak jsme rozhodli sejít okolo malebné budovy Střelnice k řece Labi. Trochu nás znepokojil katastrofální stav loděnic a doků, stav lodí byl o něco lepší. Lodě byly ukotveny ke břehu, neboť z důvodu nízké hladiny mají zákaz vyplutí. I přesto bylo zajímavé si lodě prohlédnout a to i největší český tažný remorkér Beskydy, jež zde uvázl i s lodí, jež vytáhl, pravděpodobně také uvízlou na mělčině. Po prohlídce lodí jsme se vydali směrem k mostu a nemohli jsme přehlédnout u stavby zdejší knihovny obrovskou kotvu, velmi nás překvapila tabule, kde bylo napsáno, že v roce 2002 dosahovala hladina do výšky kotvy, což nás šokovalo a nedokázali jsme si to představit. Naštěstí už zde nebyly patrny žádné škody. U mostu se nám líbila stylová restaurace ve tvaru lodi, se stožáry a dokonce palubou. Po přejití mostu jsme se vydali k nádražní budově a cestou jsme viděli nádherně opravený park a moderní budovy. Nádraží bylo opraveno stylem, jež se vidí hodně v Bavorsku. Zpáteční cesta rychlíkem do Prahy byla pro Pepu částečnou premiérou, neboť až do Roudnice nad Labem ještě vlakem po koridoru necestoval. Směrem od Ústí nad Labem se opět táhla široká údolí lemujicí trať. Která se později měnila v rovinatou krajinu Polabí. Při cestování nás překvapila černoška, jež se rozhodla, že si za každou cenu sedne u nás v kupé, dokonce přežila i odér našich promočených a špinavých ponožek. Dokonce i dítě, jež měla v ošatce, neprotestovalo. Holt asi byla zvyklá na horší podmínky u ní v domovské pevnině. V Praze nás čekal běh na vlak do Plzně, jež jsme stihli akorát, neb jsme měli na přestup neuvěřitelné 2 minuty. Cesta do Plzně byla velmi proměnlivá, neboť některé části koridoru z Berouna do Rokycan již byli hotové, některé rozestavěné a některé ještě nezapočaly. I přesto nás zaujaly moderní stavby a obrovské projekty, jako třeba zcela nový tunel, jež vedl zcela jinudy a narovnal tím trať, což bylo viděno i v několika dalších případech. Šťastně jsme dorazili do Plzně a překonali i nástrahy velkoměsta a výluk v dopravě a dorazili domů, sice špinaví a mokří, ale plní zažitků a dojmů. Jsme si vědomi toho, že jsme zcela jistě nestačili probádat některé historické stavby z Děčína a jeho okolí. Takže někdy zase nashle v dalším zajímavém pokračování v některém z měst naší Země.