Není tomu tak dávno, kdy do našeho pivního velkoměsta zavítal cirkus Bush Roland, který svým výborně zvládnutým marketingem přilákal do šapitó i moji osobu. Pod cirkusovým stanem jsem byl naposledy asi před 11 lety, tak jsem byl zvědav, co nového mne tam překvapí, nebo naopak jestli s nosltalgií uroním slzu. Stalo se tak nějak obojí, když mi hned v úvodu pobavil německy mluvící klaun, který se snažil naučit říkat slovo ahoj, což skončilo u věty achoj čechši ve Plséň. Pak už následovala opravdu dechvyrážející megashow, plná neuvěřitelných artistických výkonů, která vygradovala u nás doposud naprosto nevídanou show the colour of life, při které v astronomické kopuli létali jezdci na motorkách jako vosy v hnízdě, do toho hrála nebezpečná hudba a probíhlala světelná lasershow. Dav byl doslova uchvácen a tak nám přišlo vhod občerstvení v podobě megaklobásy a točeného piva. Druhá polovina už patřila spíše tomu klasickému cirkusu s klauny a zvířaty. Nejen sportovně musím uznat že cirkus v 21. století je dnes již opravdovou lahůdkou a za rozumnou cenu i příjemným spestřením pro celou rodinu.

http://www.busch-roland.de/index.html

Byl pozdní večer, sice ne první máj, ale celý náš realizační tým společnosti hrachau se připravoval na obnovenou premiéru cestování za nevšedními zážitky mimo malebné čechy a jelikož byla pochmurná sobota, těšili jsme se na slunečně strávenou neděli! Asi by bylo dobré zmínit, že naše kroky vedli k našim východním sousedům germánům do bašty jejich komunistických pohlavárů a to měst Cvikova a Chemnitz. Hned po výstupu z vlaku českých drah, který si už bez zpoždění snad ani nedovedu představit, jsme doslova vstoupili do jiného světa, když nás uvítal čistý a pohodlný regionální vlak společnosti DB. Ani jsme se nestihli dokochat luxusním spojem a už jsme se před námi otevřeli brány městečka Zwickau, které v minulosti proslulo převážne výrobou automobilu zn. Trabant, jak říkají lidově češi, populární Trabi! Dnes se fabrika modernizovala a přešla na výrobu wolksvagen. To každopádně nebylo naším cílem v této krajině a tak jsme se horlivě drali do centra města, kde se opravdu vyřádil minulý režim. Víceméně se prohlídka centra zvrhla v usilovné hledání nějaké místní restaurace, kde bychom rádi ochutnali místní vyhlášené pivo. Když jsme však konečně našli jedinou otevřenou putiku s nedělním provozem, zjistili že už vlastně nemáme čas, jelikož by nám ujel vlak, a tak jsme ještě zběsileji kvačili na nádraží. Ale protože jsme kovaní sportovci, stihli jsme odjezd ještě s 15 minutovým předstihem a tak si někteří členové výpravy krátili dlouhou chvíli díváním na miniaturní model železnice, kde jezdili vláčky všemi směri a dokonce vznikla i dopravní nehoda. Konec jsme završili velkolepým nástupem do ještě modernějšího vlaku než předtím, který jsme snad mohli vidět tak maximálně z rychlíku. Konečně jsme tedy dorazili do vysněného cíle naší cesty a to bývalého Karl Marx Stadtu, tedy dnes Chemnitzu. Tam už se naše situace změnila v doslovné dostihové fotošílenství, které mělo vygradovat u nejvetší dominanty a chlouby města o které se zmíním později! Čas v Chemnitz jsme opravdu vyždímali, kdy jsme spojili příjemné s užitečným, navštívili pionýrskou železnici(dnes parková), kosmonautické centrum, které je určeno výhradně dětem, botanickou zahradu s krokusy i neznámý tajemný objekt. Cestou k dominantě, kterou je hlava Karla Marxe v nadživotní velikosti nám ještě pár krkavců zapózovalo před naší nejmodernější technikou a konečně jsme dosáhli toho na co jsme se celý rok pilně připravovali a neskonale těšili. Doslova úprkem a k překvapení místních se rozprostřeli kolem sochy a snad ze všech světových stran jsme zmapovali každý milimetr sochy, každou její prasklinu. Když tak člověk stojí a dívá se z očí do očí té soše uvědomí si i spoustu věcí a tak si myslím že nejenom mě, ale každému členu výpravy se změnil život snad od základu. Najednou mne napadali myšlenky na dětství, mládí, vracelo se zdraví, ale zárověn jako nějaký misionář jsem hleděl do budoucnosti! Byly jsme doslova vpáráni do bádání hlavy a chtěli proniknout do kamenného mozku, proto není divu, že se některým už nechtělo ani zběžně shlédnout rozhlehlé centrum poblíž hlavy, které bylo z pohledu architektury abych tak žekl třísložkové. Na některých domech byly úžasné fresky s obrázky socialisticky pracujících žen se srpy a kladivy. Jiné budovy byly ranně gotické a vedle nich třeba moderní kino. Řekl bych že setkání s hlavou tváří v tvář, bylo zážitkem který se neopakuje, a tak nebylo divu, že posilněni obrovským seběvodím a zároveň naprostým vyčerpáním jsme celou cesti vlakem do ČR prostáli, ale hlavně ustáli bez problémů. Nakonec i to německé pivo jsme ochutnali a z krásného prožitého snu se vrátili do české reality. auf Wiedersehen

http://www.zwickau.de/
http://www.chemnitz.de/chemnitz/de/

Jelikož se tento článek stal nejvíce hodnoceným a zároveň nejčtenějším, rozhodl jsem se na Vaše četná přání opět otevřít tuto látku a zábavnou formou se pokusil z českým nadhledem vyjádřit svůj (snad ) objektivní pohled na současnou situaci u nás i Evropě. Během mojí nenucené a dobrovolné pisatelské přestávky, jsem měl poměrně spoustu času zbilancovat, ale tempo našich vrcholných politiků, i mne předběhlo. No politiků, podle jejich slov spíš téměř bohů, kteří se snaží spasit svět svými geniálními recepty na současné řešení hospodářské a ekonomické krize. Což o to, od lidovců bych to čekal, ale pravdou je že v 21.století se křesťanství a politika k sobě opravdu nehodí. Zvláště, když 90% v naší zemi jsou spíše nevěřící, a jak praví český klasik, jsem atejista, zaplať pánbůh. No zkrátka revoluce se nepovedla, zpátky na stromy, nebo na auroru? Za poslední dobu jsem pročetl poměrně hodně blogů našich aktivních politických protagonistů, ze kterých je naprosto patrné jejich ideologické myšlení a někdy je až do očí bijicí, že jejich názory a postoje jsou naprosto odlišné, ale je to přesně jako podle starého moudra: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, ale když už jsme u té písně, tak stačí se podívat na naši ministryni obrany jak opěvuje radar v ČR, tak bych raději asi snad doporučil recitaci mluveného slova na které jsme u nás doslova odborníci, čeští rétoři svými výroky doslova válcují a sladí Evropu, jen aby ji nepřesladili moc a tím nevyvovali ctřeba eloevropskou cukrovku. Jedinné z čeho mám snad v poslední radost, je to, že i náš dokonalý a velice slušně vychovaný premiér pochopil, že Česko se topí v krizi, nevím jestli středního věku, ale dnes se spíše skloňuje slovo recese, což je dosti zajímavé, už na národní škole za soudruha jsme se učili o secssi, baroku, rokoku, ale recesi jsme si spíše dělali recesi z našich vyučujících. A přece se točí pravil Galileo Galilei, a to by se dalo říci o české koruně, když se konečně točí a posiluje, tak ji musíme snížit a když se tedy začne snižovat, musíme zdražit, no zkrátka přímá úměra. V téměř celé západní Evropě už pochopili fakt, že zlatá střední cesta je cestou kopromisu a proto ve většině západní vyspělé civilizace vládnou středové vlády tu z pravicí, jindy z levicí. U nás máme opět raritu, středopravicovou vládu, pordporovanou přeběhlíky a pak že má zelenou. Ve finále jsem i já došel k závěru, že politika je příliš vážná věc, než aby mohla být přenechána jen politikům.

http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw

Navazující expedici na tuto zmíněnou bych nazval Kdo maže ten jede aneb nevěřte místním lidem.Vše to začalo v pátek podvečer když sme se s Kissem a Oldovo kamarádem vyrazili za Oldou do Břízy,odkuď sme po krátkém občerstvení vyrazili 3 autama směrem Krušné hory.Cesta byla suchá,po povinný zastávce v Čepirohách,sme se pomalu začli blížit k mece panelových domů Mostu.Tam sme již narazili na první tramvaj,jejíž kolejiště již kopírovalo celou naší další cestu,vijma snad jen závěrečného převýšení 400m.Koleje nás dovedli přes chemickou příšeru Záluží až do Litvínova.Když sme opouštěli Litvínov,tak náš spolucestující,tvrdil,že už je to jen kousek k cíli.V tu chvíli sme si řekli,že lyže s sebou máme zbytečně.Sníh sme do té doby viděli snad jen na bilboardu k MS v Liberci.A teď to přišlo,po ujetích 7km prudkého stoupáku nad Litvínovem sme se ocitli v úplně jiným světě.U silnice bylo tolik sněhu,že sme se doslova báli otevřít dveře od auta,aby nás to nezasypalo.Byli sme v Dlouhé Louce.Ujali se nás tam místní obyvatelé fary,kde jsme byli ubytovaný.Když sme přišli na pokoj,tak sme úprkem makali dolů do sednice,protože nevytopený pokoj s mokrým povlečením nebylo to nejlepší místo pro besedu nad sklenkou dobrého vínka(tam by pomohla spíš plynová bomba s hořákem).Po vypití pár piv sme naštěstí usnuly,aby sme v 9:00 mohli snídat.Potom přišlo čekání na ostatní a dohady co se vlastně podnikne.My měli celkem jasno,proto sme se i přes dropný deštík,chvíli před 11-tou hodinou vydali běžkovat.Ve čtyřčlené výpravě sme nabrali pěšmo směr horní hospoda,kde už bylo slušně zaplněné parkoviště lyžařů.A teď to přišlo Kiss vytáhnul dva vosky-červený a fialový.Nejprve použil fialový potom červený.Na skluznici se chytal dobře zvlášť ten červený.Zkusil sem tesy stejný postup.Začal sem fialovým,ten se ale vůbec nechytal.Řek sem si to by bylo abych nenamazal,tak sem přešel na čevenej vosk.Bylo to o něco lepší,ale stejně se tomu moc nechtělo.Šel sem do toho hlava nehlava.Když sem uznal,že lepší už to nebude,přestal sem mazat.Bylo vidět,že sem s voskem dosti zahýbal,podle toho v jakym byl vosk stavu.Horší ale bylo zjištění,když sem zjistil,že podstatnou část z vosku se mi přilepila na ruce.A teď co?Zabořil sem ruce do sněhu,to vůbec nepomohlo,akorát sem si to víc rozpatlal.Horká voda bude lepší,vběhnul sem tedy do restaurace na WC a výsledek?Povoskovaný umyvadlo a jeho okolí.Vrátil sem se zpátky ven.Tam už se ostatní členové výpravy podivovali nad torzem vosku a navrhli abych to aspoň zabalil do papíru,vrátil sem se opět na WC pro papír,než sem ale došel ven měl sem jen kolem ruky něco připomínající peří.

Pokračování příště:-)

Po delší odmlce se opět hlásím z tradičního stanoviště mojí IP adresy, ze které Vám touto písemnou formou přináším nejnovější recenzi o akci, které jsem se na vlastní kůži zúčastnil v době nedávno minulé! Jak již název asi napovídá, byl jsem na opravdovém hawaji a co je ještě zajímavější procestoval jsem jej za necelé 3 hodiny. Sice ne fyzickou přítomností, ale jako pasivní účastník cestopisné přednášky ve výkřiku komunistické módy a to sice DK Inwest Plzeň. Tak či onak pořád lepší dívat se diapozitivy a poslouchat příjemnou hudbu, než cestovat prstem po mapě a dělat profesora znalcům. Hlavní protagonista a cestovatel L.Šimánek nás hned v úvodu přivedl do opravdového tranzu. Při záběrech focených klasickým fotoaparátem se doslova tajil dech. Celý náš tým, který byl přítomen v hojnějším počtu než je obvyklé, navíc znalecky využil občerstvovací stanice, ovšem naopak typicky českých tukožrouckých chlebíčků. Na hawaiských ostrovech vládne opravdová pohoda, navíc jsme se dozvěděli i krutou pravdu, že na ostrově nenajdete štíhlou hawajanku, ale naopak barokně integentní ženy prototypu amerických dívek. Já jsem si tu navíc zavřel na chvíli oči a představoval že si jen tak ležím na palmovém listu, kolem mne šumí moře a já jen relaxuju, popíjím ovocný džus a pomalu přibývám na váze! K velkému překvapení všech zúčastněných se nejzajímavější pasáží stalo lávové moře, ze kterého tam mají přírodní rezervaci. tak nevím co je lepší? Dopoledne lyžovat na hawajských kopcích a odpoledne se koupat v průzračném moři, nebo chodit do práce a spát u televize. Cestování zdar a cizokrajnému zvlášť.

http://www.leossimanek.cz/