Tak už sem doplnil spánkový deficit začnu asi od začátku. V osum jsem měl sraz u KFC u vlakového nádraží s kamarádama. V tu dobu se už to tam hemžilo více lidma, než je obvyklé. Hlavně na nástupišti tramvaje č.1 směr BBV Brno byl jsem tam o něco dříve, tak jsem ještě než došli kámoší stačil dvěma zbloudilím cizincům poradit kudy na výstaviště, protože měli namířeno na opačný směr. Abychom ušetřili nějaký penízky, tak jsme ještě zapadli do nějakého baru kousek od nádraží. Říkal sem si, že bych na výstaviště dorazil tak v devět, abych ještě slyšel hrát polského Dj Toxica. To jsem ale s postupem času přehodnotil s tím, že nejspíš dorazíme chvíli před Burianem. Někdy po půl desátý jsme vyšli na tramvaj, dali sme si na cestu haburgry a vyjeli sme. Cesta trvala tak čtvrt hodinu. Kousek sme šli pěšky od zastávky a byli sme u areálu. Už z dálky byly vidět hemžící se lidé před hlavním vchodem. Zde sme se rozloučili a já šel za roh vyřídit si akreditaci. Od této chvíle sme se tak 7 hodin neviděli Pánovi co měl lístek se jmény trvalo trochu déle než mě tam našel, ale opravdu jsem tam byl. Prošel sem vchodem do pavilonu a už jsem slyšel pořádný rachot šířící se halou dali mi pásek a šel jsem vyhledat V.I.P. šatnu. U šatny byla vcelku fronta, alespoň jsem si mohl všimnout vyvěšeného line-upu a zjistit, že jsem o moc nepřišel, že Toxic tam nefiguruje a na místo něj se posunul Loutka a před ním byl jakýsi čech Javas. Mezitím mě přišla zpráva, že kamarádí čekají u heineken stánku, tak jsem si říkal, že snad jediná výhoda té mé šatny byla v tom, že byla zdarma. Když tam byli 2 lidé na obsluhu tak se nedivím, že to šlo hlemýždím tempem. Zrovna jsem byl v zadní části haly, kde byli stánky s pivem, redbullem, jídlem, s vodníma dýmkama. Bylo tam toho dost. Heineken byl za 45, což je tedy na pivo dost, ale bylo alespoň dobrý a do 0,5l. Určitě mnohem lepší než když měli jednou v 02 aréně na akci před 3 rokama staropramen za 35 do 0,4l. Šel jsem se podívat nahoru do V.I.P prostoru kam vedli jezdící schody, které nejezdily nahoře byli 2 bary, WC, místo na sezení a hlavně výhled z terasy na celou halu. Když jsem byl nahoře, tak zrovna začal hrát Michael Burian. Hned při prvních melodiích mě to jeho hraní oslovilo a říkal jsem si, že se právem řadí mezi přední trancové Dj u nás. Nebylo to sice kort nic rychlého, ale měl to promakaný a dobře poskládaný. Napsal jsem ještě kámošům, že si dáme sraz před vstupem do velké haly, ale už se asi naplno vydávali trancovým orgiím, tak nedorazili. Měl jsem tedy dost času více poznat halu a porozhlídnout se. Lidé tam byli různí asi jako to bývá na podobných akcích, mladší, starší, oblečený do různých extravagantních hadříků, nebo naopak skoro neoblečený. Prodávali tam i ty svítící blbůstky, tak to tam vypadalo jak na noční výpravě broučků Musím říct, že ta hala snad nemá chybu a je jako ušitá na pořádání akcí. Šel jsem dio V.I.P. prostoru, který byl vpravo od pódia. Tam byly také dva stánky a stolečky, skoro nikdo tam teda nebyl. Bylo tam na Dj vidět z boku, ale Dj pult byl ještě poměrně dost daleko. Tento prostor ve mě vzbudil dojem, že sebou nenese velké výhody. Za vytrvalého hraní buriana sem šel na další kolečko pavilonem. Nikde sem neviděl výraznější frontu, stánky měli perfektně rozmístěné. I nakonci haly bylo slušně slyšet hraní. Repro výkon teda nepodcenili. Podíval sem se na hodinky, bylo 0:40, tak sem se občerstvil a vydal se do předních řad. Lidí bylo v té době v hale mraky. Kapacita je 10 000, nevím jestli bylo vyprodáno, ale těch 8tis. tam bylo určitě. Tak od první třetiny haly to byla dobrá proplejtačky nakonec sem se dostal tak do 10 řady v pravo od středu s dobrým výhledem. Pult byl vyvýšený, tak byl vidět i z větší dálky. Burianův set se chýlil ke konci a atmoška houstla rozloučil se s publikem a hned co se stačil odebrat do zákulisí, tak naskočil PvD. Lidé ho přivítali mohutným jásotem a potleskem. Začal dost z ostra rychlými skladbami u pultu se dost činil. Přitom vytížení neztrácel kontakt s publikem a pravidelně ho hecoval. Výborně sem se bavil a pařil, tak po 0,5 hodině hraní stále kolem mě občas někdo prošel s tím, že se chtěl prorvat co možná nejblíž k pódiu, někdy už zbytečně, protože už prostě nebylo jít kam dál. Atmosféra byla stále vynikající a ničím nerušená. Během chvilky sem juknul na hodiny a vida už byly dvě, tak sem si říkal, jak to ubíhá. Teď se hraní PvD přesunulo více do pomala a vždy udělal nástup nějakého intra a hned ho uťal a po chvilce se k němu opět vrátil. Tato pasáž mě už bavila trochu méně a jelikož jsem už byl také dost žíznivý, tak jsem se vydal nahoru na pivo. Ze shora byl také dobrý pohled na celou halu, tak jsem tam chvilku zůstal. Ze shora jsem se šel podívat do bočního V.I.P. tam opět skoro liduprázdno asi to také bylo tím, že se tam člověk cítil tak trochu izolovaně. Šel jsem opět před pódium, lidí bych řekl, že vpředu trochu ubylo tak jsem šel dopředu na střed. To už Paul ukrajoval z poslední třetiny vystoupení. Bylo vidět jak ho to hraní baví a vychutnává si to společně s publikem. Některé části co hrál na začátku tak opakoval, něco hrál i 3x ke konci se to dostávalo opět do spádu který byl ze začátku, s tím že více skákal z pomala do rychla. Pár minut před 4 hodinou už bylo vidět, že se vystoupení začíná chýlit ke konci, tak ho ještě lidi podpořili skandováním jeho jména. Zahrál poslední kousek a rozloučil se. Po něm naskočili dj Orbith & Jerry. To byl trochu jiný styl než u jejich předchůdců více do techna. Vystoupení PvD mě potěšilo, je vidět, že to má v malíku. Někdy to možná působilo až moc profesionálně, ale to asi díky tomu, že mu hodně záleželo na tom, aby něco nezkazil a tak. Já ho viděl poprvé, tak to nemůžu porovnat, ale mě určitě nezklamal. Lidí postupně začalo ubývat, dost lidí tam dorazilo vyloženě jen ne jeho vystoupení. S mizícím davem se odkrýval i nepořádek na zemi díky úbytků lidí sem tak narazil na pařící kamarády. Ještě sem s nima stačil prohodit pár slov, napít se na cestu a ejhle sem se s nima musel rozloučit, protože bylo 7hod a mně jel v 8h autobus do Prahy. Sečteno podtrženo, byla to vynikající párty, jak hudebně, tak pořadatelsky zvládnutá. Honza

Výlet začal tradičním srazem na Lochhotíně, poté už se vyrazilo na nádraží, odkud jel vlak směr Domažlice. Cílem byla zastávka Chotěšov, odkud jsme šli pěšky přímo z města po hlavní silnici na Plzeň. Zhruba po 500 metrech jsme odbočili k bývalé drážní budově ke kolejím a podél nich šli. Už už jsme chtěli vstoupit na trať málo používané, ale funkční vlečky. Před výhybkou z trati Plzeň - Domažlice jsme však spatřili známou uniformu, jednalo se o pověřenou osobu ČD, která se samozřejmě zajímala, co zde děláme. Po výmluvě, jež pomohla, jsme chvíli počkali a za chvíli, když onen úředník zmizel, jsme vyrazili po trati vlečky, po pár stech metrech zasněžené (díky tomu jsme poznali, že na trati už nějaký den vlak nejel, ale to neznamenalo, že by jet zrovna nemohl, byl sice víkend, ale když dojde palivo, tak se nechá přivézt co nejrychleji, takže jsme museli být na pozoru). No za chvíli následoval železniční přejezd silnice Zbůch - Chotěšov, kde řidiči nechápavě koukali, co děláme na kolejích. Ale za chvíli už jsme zmizeli v lese skryti všem zvědavým očím.Do areálu Letiště byla trať dlouhá asi 2 km, nutno dodat, že někdy vedla docela do kopce nebo z něj. Taky mě překvapil na některých místech až havarijní stav kolejí,jež byly někde podmáčené a podemleté. V blízkosti trati byl pár set metrů před areálem zajímavý, mnou známý, zatopený lomeček, docela malebný. Ale to už jsme se blížili k areálu Letiště Líně, které už máme velmi dobře prozkoumáno, ale přesto jsme objevili neznámé bunkry a pod ostřížím zrakem jsme si je šli prohlédnout. I přesto, že je zima, tak jsme byli zcela obaleni přírodními lepivými kuličkami, jež jsme sundavali ještě doma.V areálu začalo být rušno a nechtěli jsme zmeškat vlakm, tak jsme vyrazili směr Červený Újezd.To jsme netušili, že kromě mě známých areálů, některých opravovaných, narazíme na bývalé budovy z dob minulých, například kulturní dům vojska a budovy pro zázemí vojáků. No vskutku zajímavé, ale začalo zde býti nějak rušno, tak jsme prostor nikým neviděni, opustili napůl nefunkční bránou. Jaké bylo mé překvapení, když jsme v Červeném Újezdu vylezli po pár metrech, přičemž jsme ještě viděli rozpadlou strážní budovu. A já jsem si uvědomil, že na tomto místě v obci jsem již kdysi byl na kole, ale netušil jsem tenkrát, že jsem tak blízko protoru. Dále jsme prošli obcí, kdo nás potkal, muselo mu být jasné, odkud máme namířeno, neb z obce se nikam jinam dostat nejde. Poté jsme se dostali zkratkou do Zbůchu, který jsme doslova proběhli, neb vlak už se blížil. Bohužel, i když jsme běželi, tak nám vlak i přesto ujel, zima byla slušná, však bylo -13 stupňů a velká vlhkost a slušný vítr. Proto jsme se rozhodli přečkat v nově otevřené pizzerii u nádraží, kde jsme dali čaje na zahřátí a po ohřátí jsme šli raději tentokráte dřív na vlak, který jel za chvíli. Při cestě do Plzně ze zastávky Zbůch jsme se shodli, že prostor Letiště Líně je tak velký, že mu věnujeme ještě minimálně jednu velkou trasu. V Plzni se naše cesty rozděli, neb já jsem měl sraz ohledně našeho občanského sdružení a to v kavárně v centru, kde už byli všichni hodně nedočkaví, neb očekávali, že přijedu vlakem předtím, který jsem ale nestihl. No, i přestože jsem byl oblečen jak Yeti (což potvrdily i v kavárně), tak jsem výlet odnesl slušným nachlazením. Ale i přesto řeknu, že výlet stál za to. A případným návštěvníkům doporučím neděli, kdy je zde poměrně klid, ale vstup je samozřejmě zakázán, tak pozor, ať vás nikdo nevidí. Nashledanou na další zajímavé túře. Pepa

Nápad vznikl na popud kolegy Kisse, s kterým akce proběhla. A tak jsme vyrazili o víkendu v sobotu. Sraz byl klasicky na Lochotíně. A jeli jsme vlakem, s přestupem ve Svojšíně a cíl byl v Plané. Zatímco cesta tam probíhala se zpožděním v řádu minut, zpátky to bylo horší. V Plané jsme šli rovnou k bývalému klukovi Kissovo ségry, i přesto jsme byli mile překvapeni z rozkvětu města. Přibylo zde několik supermarketů, dále se zde hodně staví a opravuje, zajímavé jsou terasy s domy u muzea. Na náměstí se opravují další domy a kašna. Ale furt je co dělat. Návštěva u dalšího kolegy byla velmi rychlá, pohostil nás kafem na zahrádce rodinného domu na okraji města. A pak už jsme vyrazili směr Chodová Planá, kam jsme šli po nové stezce podél hlavní silnice. Po rychlém příchodu jsme se ohlásili na recepci hotelu U Sládka, kde nás očekávali během další čtvrthodiny. Proto jsme během této chvíle navštívili známou restauraci Ve Skále. A pak už následovala pivní lázeň ve sklepě jmenovaného hotelu na náměstí. Oděni do prostěradel jsme ulehli do nerezových van s pivním výtažkem, vodou Il - Sano a bylinkami. Poté zatáhli závěs a nechali nás oddávat se 20 minutové koupeli a relaxaci ve vaně, která byla pěkně provedena. Jako celé sklepení, vana měla kohoutky ve tvaru pípy, stolečky a sedačky ve tvaru soudků. Poté následovalo zabalení do dek na lehátku, jež trvalo půl hodiny, poté převlékání a už jen vzpomínky na proceduru. Zajímavé bylo rozloučení a to, že se nesmí 4 - 5 hodin omývat, aby nezrušil účinek. Ke každé proceduře bylo malé dvanáctistupňové pivo Chodovar, samozřejmě. Poté následoval oběd v nové restauraci Stará Sladovna, kde jsme dali výborná jídla s polévkami a piva. Byli jsme na terase i když vevnitř to bylo také pěkné. Venku byl výhled kromě parčíku a parkoviště i na celý opravený pivovar Chodovar. Výborně najezeni jsme pak po prohlídce nově opraveného náměstí s kašnou a lavičkami i přilehlé ulice a všechny domy byly nádherně a citlivě opraveny. Pak už nás čekala zpáteční cesta na vlak do Plané, přičemž jsme ještě zašli v Chodové se podívat k bráně Chodovaru, jež byl rovněž nádherně a umělecky opraven, dokonce i komíny měly ozdobné prvky. V Plané jsme ještě dali v nové rybí restauraci malé, tentokráte Pilsner Urquell. A nyní k zpátečmí cestě vlakem. Již v Plané bylo zpoždění několik desítek minut, poté čekání ještě před přestupem ve Svojšíně. A to jsme mysleli, že je to všechno, nebylo, neb před Pňovany jsme čekali půl hodiny, neb se porouchalo zabezpečovací zařízení. Prostě České dráhy. Ale ani to nám nezkazilo náladu a plni dojmu z výletu a životního premiérového zážitku ve formě pivních lázní. Takže nashle při dalším výletu a nebo přímo v pivních lázních.

Tato trasa byla jsným vyústěním toho, že jsme chtěli i dále poznávat minipivovary nejen v kraji plzeňském, ale i u sousedů, v kraji karlovarském. Předem bylo rozhodnuto, že trasa bude na kole, což z Plzně a zpět do Chyší (abych náhodou nezapomněl zveřejnit, kamže jsme to vlastně vůbec jeli), které byly cílem, je opravdu kumšt. Počasí bylo perfektní, možná až moc, vedro bylo opravdu slušné a do kopců, kdy člověk není tak ochlazován jako při jízdě svižnější, úpro někoho z kopce či po rovině, to pražilo do člověka slušným způsobem, takže specialitka. Jídla a pití jsme měli akorát, těšili jsme se a i to plánovali, že jídlo - obídek a ochutnávku piv dáme na místě.A skutečně, moc jsme nepojedli a o to více jsme si pak vychutnali oběd a kde? No - to byl zlatý hřeb a také cíl. Obnovený zámecký pivovar, zatímco dříve to byla ostuda obce, nyní to je chlouba obce, hned po zámku a novém hřišti a samozřejmě kostelu, který je zdálky vidět, zámek je opravdu nádherně opraven a dokonce nedávno se rozšířil okruh prohlídek, takže návštěva v dalších letech je jasná. Nádherně opraven je také park. A nyní k budově zámeckého pivovaru, dnes je zde zázemí, restazurace, pivnice a samozřejmě součástí je i již zmíňovaný minipivovar , nechybí pěkně upravené okolí, zahrádka a jakýsi bufet, dostatek stojanů pro cyklisty a velké parkoviště pro návštěvníky. A nyní k samotné jízdě - ta probíhala vcelku v pohodě, nálada byla u obou účastníků - mě a Kisse výborná, přehazovačka sice místy opravdu zazlobila, ale jinak jsme dojeli, menší problém způsobil absolutní nedostatek tekutin při zpáteční cestě, ale i to jsme přežili bez úhony. Trasa směřovala přes Horní Břízu, dále do Lozy a Manětína, (zajímavostí bylo, že jsme potkali jednoho kamaráda, který jel na zakázku autem, tak jsme dali pokec),kde byla zastávka a skouklo se nové infopcentrum, na které toto město a turisté již dlouho čekali a dočkali se, milá slečna s námi prohodila pár slov, já jsem zakoupil nějaké suvenýry a jeli jsme dál směr Rabštejn nad Střelou, kde jsme po krátkém bloudění nalezli správnou cestu a vydali se podél Střely místy, kterí kolega Kiss dobře znal, neboť zde byl na táborech. Menší zradou bylo, že jsme odbočili jinam a navštívili tak Poustky, ale po krátké chybě jsme se zase rychle vrátili ke Střele a směřovali vstříc Chyším, naše cesta směřovala rovnou do pivovar, jak by také ne, vedro bylo strašné a žízeň a hlad neskutečný. Po polévce a hlavním jídle, já měl kuřecí směs Kiss měl svíčkovou a oba jsme si pochutnaly. Pak přišla ochutnávka piv, nejprve jedenáctistupňové světlé Prokop jantar, poté polotmavé a tmavé dvanáctistupňové Prokop a některé i vícekrát, byl opravdu dobré, až tak dobré, že jsem nechtěl vstát od stolu a furt chtěl ochutnávat. Mě osobně chutnalo víc jak některá známá piva a dost mě to připomnělo, dokonce i chutí pivo od Rybiček ve Stříbře. Prostě paráda, ale už jsme museli jet, počasí hrozilo, což vzhledem k vedru asi bylo i plus. A to už jsme směřovali trochu nečekaně k Žluticím a dále směrem na Nečtiny, kde se to právě připravovalo na nějakou slávu, dosti nás dostal kopec nahoru nad Plachtín a poté jsme nečekaně odbočili na mou oblíbenou zkratku lesem územím nikoho a po delší době jsme dojeli po rovinatém úseku do Hubenova a vyhli se tak kopcům u Úněšova a až na jednu bahnitou příhodu jsme nelitovali. Dále směr Horní Bělá, a šup do Lozy. V dolní Bělé nás nepotěšily zavřené potraviny a tudíž v tom vedru jsme jeli bez pití až do plzně a že jsme to rozjeli, panečku, však žízeň a hlad dohnal nás až do Plzně, nutno dodat, že ze Záluží už se bez pití jelo špatně, ale už byla vidina Plzně a restaurace U Beranů a s ní tatatrák a bramboráčky a lahodné pivo, které potěšilo po této dlouhé (121km) trase. Nutno dodat, že to dalo zabrat, ale trasa to byla perfektní - kombinace méně frekventovaných silnic a přírody byla perfektní. A myslím si( i když se tím nechci chlubit), že někteří by si tuto trasu odpustili, ale my jsme se nedali a tuto trasu dali. Tak příště na nějaké cyklo či pěší trase nashle.

http://www.chyse.com/

Jakožto hlavní sportovní referent naší společnosti, jsem se na vlastní triko zúčastnil asi největší sportovní akce roku a to sice XXII. celorepublikové letní sportovní hry Mácháč 2009. Při příjezdu na Máchovo jezero, kdy jsme hledali autem úzkou lesní pěšinku do ubytování jsme dostali slibovaný řízek, který se proměnil ve vepřo knedlo zelo, zdrceni cestou z Plzně jsme po 4 hodinách hádání s navigací nepohrdli nakonec touto českou klasikou. To jsme ještě netušili jaký bude dlouhý večer při kterém jsme především probírali taktiku a trénovali pomocí půllitru a hlasitého zpěvu. Spokojeně znaveni, jsme usínali s natěšeností na ranní vstávání v 7 hodin, abychom se najedli a mohli vyrazit na 1 disciplínu, celodenního desetiboje, kterou byla střelba z luku. Náš tým čítal dohromady 12 lidí, z toho 4 muže a zbytek zástupkyně něžného pohlaví, které se všech soutěží zúčastnili s nečekanou vervou. Po 3 nástřelných, jsme začali střílet 5x naostro do terče vzdáleného 15metrů, musím se hned na úvod pochválit, protože jsem začal více než dobře a všech 5 zásahů šlo do terče, sice jsem nastřílel jen 8 bodů, ale patřil jsem k lepšímu průměru. Natěšeni nečekaným úspěchem a skvělým čase jsem do sebe stihli kopnout 1 pěnivce a vydali na steč zdolat horolezeckou stěnu, z toho 2x stěnu a 2x lanovou pyramidu, která už byla o poznání složitější, ale i zde jsme poměrně osvědčili a stlačili čas pod 17 minut. Naprosto nabuzeni výkonem sobě vlastním jsme se přesouvali do 3 km vzdáleného sportoviště na tenisový kurt, do kterého jsme vkládali nejvíce svých nadějí. Nemůžu říci, že jsme byli neúspěšní, ale obě dvouhry i smíšené čtyřhry zvláště pak já, jsme bohužel ztratili až těsně v závěru. Jeden velký efekt to ovšem mělo, a to takový že se dokonale utužil týmový duch, který byl odhodlaný už všechno vyhrát! S úsměvy od ucha k uchu jsem se zpátky přesuli do našeho hlavního areálu s příznačným názvem termit, kde už nás čekal soupeř a vyzyvatel na fotbalový match. Posilněni týmovým duchem a naprostou jednotou jsme od 1 minuty nenechali nikoho na pochybách, kdo je pánem trávníku! Když jsme ve druhém poločase, i po mém čistém hattricku vedli 5:0, mysleli jsme že je soupeř na kolenou, ale opak byl pravdou a ještě že už na zvrat nebyl čas a tak po dramatickém závěru jsme doslova ubetonovali těsné vítězství 5:4. Na závěr následovala střelba pokutových kopů, kde jsme si vyzkoušeli i tuto technickou disciplínu, ve které jsem si i já zavzpomínal na mládí a dravě proměnil, přestože jsem nakonec padli 5:3. Jelikož se ale počítalo vítězství v zápase a to bylo hlavní! Těšili jsme se na orosenou odměnu a už jsme naskakovali ke 2 čtyřhrám v beach volejbale, kde jsme vytěžili 50 procentní úspěšnost, stejně jako v následném badmintonu, a to nám hru stěžoval hlavně silný vítr, ale po změně stran jsem hráli po větru, čehož jsem jako zkušený hráč náležitě využil a nejtěsnějším rozdílem se sparing partnerkou dotáhl do vítězného závěru. Jelikož bylo už bohatě po 13 hodině, všichni účastníci byly vyhladovělí a tak jsme doslovným úprkem letěli do blízké jídelny k připravenému obědu, kde jsme se řízků opět nedočkali, ale po polovině disciplín jsme opět nepohrdli tentokrát špenátem s uzeným a bramborovym. Nacpáni a nafouknuti nás čekala disciplína na vytrávení a to tzv.Jungle runnig, kdy nás kolem pasu upoutali na gumu a my museli uběhnout co nejvíce metrů, zapíchnout zahradnický kolík a to všechno, než nás guma stahla zpět. Já jsem úspěšně zahájil 12 metry, aby můj kolega po mě vytvořil světový rekord této disciplíny, když uběhl přes 50 metrů, ovšem nějak ho zapomněli přivázat . Potom už se den přehoupl do závěrečné třetiny a čekala nás asi nejtěžší zkouška tohoto dne a to tzv. jungle creek, neboli opičí dráha. Při pohledu na tuto dispiclínu se najednou nikdo nevrhal k jejímu zdolání, ale nakonec všichni své lanové překážky napnutých na kmenech stromů zdolali a bylo nám upřímně jedno poměrně pomalého času. Hlavním faktorem bylo asi překonání samo sebe, což mohu potvrdit, a tak jsem se časem něco málo přes 15 minut zařadil pro změnu do horšího průměru. Zbývali nám závěrečné disciplíny, ale hlavně vytoužené jezero Karla Hynka Máchy. Na břehu centrální pláže nás již netrpělivě očekávali Vilém s Jarmilou, kteří nás navlékli do vest a přileb, hodili na raft a my se s odhodláním a sebezapřením vrhly do rozvlněné a ledové vody doplout s větrem o závod na 1,5km vzdálený ostrůvek a zpět. Při vytahování člunu už jeden z našich účastníků naprosto padl vysílením a zůstal tak ve člunu ležmo. Každopádně 20 minut tvrdého synchronního pádlování nás nakoplo k poslední disciplíně, kterou jsme časově přetahli asi o 2 hodiny, ale všechny to nechávalo chladnými. Poslední písemkou dne, když už se pomalu šeřilo byl biatlonový orientační běh. Myslel jsem si, že už se každý vidí ve sprše, na večeři, nebo v pelechu, ale k velkému překvapení jsme tento štafetový závod suverénně vyhráli a porazili všech 12 týmů. Dokonce nás ani nerozhodila závěrečná střelba laserovou zbraní, při které nikdo netrefil ani jednou a tak jsme naběhali trestné okruhy, abychom po doběhnutí zjistili že terče byli omylem vypnuté. Neuvěřitelně unaveni, ale velmi spokojeni jsme s radostí dorazili do tábora a začali oddávat už jen příjemným povinnostem. Celkově jsme skončili na 7.místě, což nás předurčilo k tomu, že se příští rok zúčastníme znovu a tentokrát už budeme atakovat přední příčky!!!

http://www.euroregin.cz/prezentace/libe ... /index.php