Tato trasa byla jsným vyústěním toho, že jsme chtěli i dále poznávat minipivovary nejen v kraji plzeňském, ale i u sousedů, v kraji karlovarském. Předem bylo rozhodnuto, že trasa bude na kole, což z Plzně a zpět do Chyší (abych náhodou nezapomněl zveřejnit, kamže jsme to vlastně vůbec jeli), které byly cílem, je opravdu kumšt. Počasí bylo perfektní, možná až moc, vedro bylo opravdu slušné a do kopců, kdy člověk není tak ochlazován jako při jízdě svižnější, úpro někoho z kopce či po rovině, to pražilo do člověka slušným způsobem, takže specialitka. Jídla a pití jsme měli akorát, těšili jsme se a i to plánovali, že jídlo - obídek a ochutnávku piv dáme na místě.A skutečně, moc jsme nepojedli a o to více jsme si pak vychutnali oběd a kde? No - to byl zlatý hřeb a také cíl. Obnovený zámecký pivovar, zatímco dříve to byla ostuda obce, nyní to je chlouba obce, hned po zámku a novém hřišti a samozřejmě kostelu, který je zdálky vidět, zámek je opravdu nádherně opraven a dokonce nedávno se rozšířil okruh prohlídek, takže návštěva v dalších letech je jasná. Nádherně opraven je také park. A nyní k budově zámeckého pivovaru, dnes je zde zázemí, restazurace, pivnice a samozřejmě součástí je i již zmíňovaný minipivovar , nechybí pěkně upravené okolí, zahrádka a jakýsi bufet, dostatek stojanů pro cyklisty a velké parkoviště pro návštěvníky. A nyní k samotné jízdě - ta probíhala vcelku v pohodě, nálada byla u obou účastníků - mě a Kisse výborná, přehazovačka sice místy opravdu zazlobila, ale jinak jsme dojeli, menší problém způsobil absolutní nedostatek tekutin při zpáteční cestě, ale i to jsme přežili bez úhony. Trasa směřovala přes Horní Břízu, dále do Lozy a Manětína, (zajímavostí bylo, že jsme potkali jednoho kamaráda, který jel na zakázku autem, tak jsme dali pokec),kde byla zastávka a skouklo se nové infopcentrum, na které toto město a turisté již dlouho čekali a dočkali se, milá slečna s námi prohodila pár slov, já jsem zakoupil nějaké suvenýry a jeli jsme dál směr Rabštejn nad Střelou, kde jsme po krátkém bloudění nalezli správnou cestu a vydali se podél Střely místy, kterí kolega Kiss dobře znal, neboť zde byl na táborech. Menší zradou bylo, že jsme odbočili jinam a navštívili tak Poustky, ale po krátké chybě jsme se zase rychle vrátili ke Střele a směřovali vstříc Chyším, naše cesta směřovala rovnou do pivovar, jak by také ne, vedro bylo strašné a žízeň a hlad neskutečný. Po polévce a hlavním jídle, já měl kuřecí směs Kiss měl svíčkovou a oba jsme si pochutnaly. Pak přišla ochutnávka piv, nejprve jedenáctistupňové světlé Prokop jantar, poté polotmavé a tmavé dvanáctistupňové Prokop a některé i vícekrát, byl opravdu dobré, až tak dobré, že jsem nechtěl vstát od stolu a furt chtěl ochutnávat. Mě osobně chutnalo víc jak některá známá piva a dost mě to připomnělo, dokonce i chutí pivo od Rybiček ve Stříbře. Prostě paráda, ale už jsme museli jet, počasí hrozilo, což vzhledem k vedru asi bylo i plus. A to už jsme směřovali trochu nečekaně k Žluticím a dále směrem na Nečtiny, kde se to právě připravovalo na nějakou slávu, dosti nás dostal kopec nahoru nad Plachtín a poté jsme nečekaně odbočili na mou oblíbenou zkratku lesem územím nikoho a po delší době jsme dojeli po rovinatém úseku do Hubenova a vyhli se tak kopcům u Úněšova a až na jednu bahnitou příhodu jsme nelitovali. Dále směr Horní Bělá, a šup do Lozy. V dolní Bělé nás nepotěšily zavřené potraviny a tudíž v tom vedru jsme jeli bez pití až do plzně a že jsme to rozjeli, panečku, však žízeň a hlad dohnal nás až do Plzně, nutno dodat, že ze Záluží už se bez pití jelo špatně, ale už byla vidina Plzně a restaurace U Beranů a s ní tatatrák a bramboráčky a lahodné pivo, které potěšilo po této dlouhé (121km) trase. Nutno dodat, že to dalo zabrat, ale trasa to byla perfektní - kombinace méně frekventovaných silnic a přírody byla perfektní. A myslím si( i když se tím nechci chlubit), že někteří by si tuto trasu odpustili, ale my jsme se nedali a tuto trasu dali. Tak příště na nějaké cyklo či pěší trase nashle.

http://www.chyse.com/

Jakožto hlavní sportovní referent naší společnosti, jsem se na vlastní triko zúčastnil asi největší sportovní akce roku a to sice XXII. celorepublikové letní sportovní hry Mácháč 2009. Při příjezdu na Máchovo jezero, kdy jsme hledali autem úzkou lesní pěšinku do ubytování jsme dostali slibovaný řízek, který se proměnil ve vepřo knedlo zelo, zdrceni cestou z Plzně jsme po 4 hodinách hádání s navigací nepohrdli nakonec touto českou klasikou. To jsme ještě netušili jaký bude dlouhý večer při kterém jsme především probírali taktiku a trénovali pomocí půllitru a hlasitého zpěvu. Spokojeně znaveni, jsme usínali s natěšeností na ranní vstávání v 7 hodin, abychom se najedli a mohli vyrazit na 1 disciplínu, celodenního desetiboje, kterou byla střelba z luku. Náš tým čítal dohromady 12 lidí, z toho 4 muže a zbytek zástupkyně něžného pohlaví, které se všech soutěží zúčastnili s nečekanou vervou. Po 3 nástřelných, jsme začali střílet 5x naostro do terče vzdáleného 15metrů, musím se hned na úvod pochválit, protože jsem začal více než dobře a všech 5 zásahů šlo do terče, sice jsem nastřílel jen 8 bodů, ale patřil jsem k lepšímu průměru. Natěšeni nečekaným úspěchem a skvělým čase jsem do sebe stihli kopnout 1 pěnivce a vydali na steč zdolat horolezeckou stěnu, z toho 2x stěnu a 2x lanovou pyramidu, která už byla o poznání složitější, ale i zde jsme poměrně osvědčili a stlačili čas pod 17 minut. Naprosto nabuzeni výkonem sobě vlastním jsme se přesouvali do 3 km vzdáleného sportoviště na tenisový kurt, do kterého jsme vkládali nejvíce svých nadějí. Nemůžu říci, že jsme byli neúspěšní, ale obě dvouhry i smíšené čtyřhry zvláště pak já, jsme bohužel ztratili až těsně v závěru. Jeden velký efekt to ovšem mělo, a to takový že se dokonale utužil týmový duch, který byl odhodlaný už všechno vyhrát! S úsměvy od ucha k uchu jsem se zpátky přesuli do našeho hlavního areálu s příznačným názvem termit, kde už nás čekal soupeř a vyzyvatel na fotbalový match. Posilněni týmovým duchem a naprostou jednotou jsme od 1 minuty nenechali nikoho na pochybách, kdo je pánem trávníku! Když jsme ve druhém poločase, i po mém čistém hattricku vedli 5:0, mysleli jsme že je soupeř na kolenou, ale opak byl pravdou a ještě že už na zvrat nebyl čas a tak po dramatickém závěru jsme doslova ubetonovali těsné vítězství 5:4. Na závěr následovala střelba pokutových kopů, kde jsme si vyzkoušeli i tuto technickou disciplínu, ve které jsem si i já zavzpomínal na mládí a dravě proměnil, přestože jsem nakonec padli 5:3. Jelikož se ale počítalo vítězství v zápase a to bylo hlavní! Těšili jsme se na orosenou odměnu a už jsme naskakovali ke 2 čtyřhrám v beach volejbale, kde jsme vytěžili 50 procentní úspěšnost, stejně jako v následném badmintonu, a to nám hru stěžoval hlavně silný vítr, ale po změně stran jsem hráli po větru, čehož jsem jako zkušený hráč náležitě využil a nejtěsnějším rozdílem se sparing partnerkou dotáhl do vítězného závěru. Jelikož bylo už bohatě po 13 hodině, všichni účastníci byly vyhladovělí a tak jsme doslovným úprkem letěli do blízké jídelny k připravenému obědu, kde jsme se řízků opět nedočkali, ale po polovině disciplín jsme opět nepohrdli tentokrát špenátem s uzeným a bramborovym. Nacpáni a nafouknuti nás čekala disciplína na vytrávení a to tzv.Jungle runnig, kdy nás kolem pasu upoutali na gumu a my museli uběhnout co nejvíce metrů, zapíchnout zahradnický kolík a to všechno, než nás guma stahla zpět. Já jsem úspěšně zahájil 12 metry, aby můj kolega po mě vytvořil světový rekord této disciplíny, když uběhl přes 50 metrů, ovšem nějak ho zapomněli přivázat . Potom už se den přehoupl do závěrečné třetiny a čekala nás asi nejtěžší zkouška tohoto dne a to tzv. jungle creek, neboli opičí dráha. Při pohledu na tuto dispiclínu se najednou nikdo nevrhal k jejímu zdolání, ale nakonec všichni své lanové překážky napnutých na kmenech stromů zdolali a bylo nám upřímně jedno poměrně pomalého času. Hlavním faktorem bylo asi překonání samo sebe, což mohu potvrdit, a tak jsem se časem něco málo přes 15 minut zařadil pro změnu do horšího průměru. Zbývali nám závěrečné disciplíny, ale hlavně vytoužené jezero Karla Hynka Máchy. Na břehu centrální pláže nás již netrpělivě očekávali Vilém s Jarmilou, kteří nás navlékli do vest a přileb, hodili na raft a my se s odhodláním a sebezapřením vrhly do rozvlněné a ledové vody doplout s větrem o závod na 1,5km vzdálený ostrůvek a zpět. Při vytahování člunu už jeden z našich účastníků naprosto padl vysílením a zůstal tak ve člunu ležmo. Každopádně 20 minut tvrdého synchronního pádlování nás nakoplo k poslední disciplíně, kterou jsme časově přetahli asi o 2 hodiny, ale všechny to nechávalo chladnými. Poslední písemkou dne, když už se pomalu šeřilo byl biatlonový orientační běh. Myslel jsem si, že už se každý vidí ve sprše, na večeři, nebo v pelechu, ale k velkému překvapení jsme tento štafetový závod suverénně vyhráli a porazili všech 12 týmů. Dokonce nás ani nerozhodila závěrečná střelba laserovou zbraní, při které nikdo netrefil ani jednou a tak jsme naběhali trestné okruhy, abychom po doběhnutí zjistili že terče byli omylem vypnuté. Neuvěřitelně unaveni, ale velmi spokojeni jsme s radostí dorazili do tábora a začali oddávat už jen příjemným povinnostem. Celkově jsme skončili na 7.místě, což nás předurčilo k tomu, že se příští rok zúčastníme znovu a tentokrát už budeme atakovat přední příčky!!!

http://www.euroregin.cz/prezentace/libe ... /index.php

V plánu túry bylo průzkum okolí Letiště Líně. Avšak nám již z Bor ujel autobus do Nové Vsi a tak jsme do doby odjezdu autobusu dalšího prozkoumali prozatím větší část Borského parku, který je opravdu rozlehlý a musím říct i v některých místech opravdu pěkný. Rovněž jsme prošli minigolfová hřiště a tenisové kurty u Parkhotelu, kde doufám jednou porazím kolegu Kisse. Tedy dále, po dojetí do Nové Vsi naše kroky směřovaly neomylně směrem k letišti. Pak jsem si však vzpomněl, že jsem zde kdysi z povolené zóny spatřil L-39 a tak jsme se k tomuto místu opět vydali, z dálky jsme viděli neuvěřitelně maskované hangáry, které byly i dnes z části využívány a proto jsme si netroufli za zakázanou zónu, i přesto jsme viděli některá malá letadélka a jedno opravdu velké, pravděpodobně určené k seskoku parašutistů. Poté jsme se vrátili zpět k Nové Vsi a zde jsme prozkoumali bývalé sklady leteckého benzínu, nutno dodat, že budova byla spíše obrovský bunkr, který by snad přežil i pád letadla. Nemohlo být divu, že to bylo takto chráněné, neb nádrže těchto paliv čítaly tisíce litrů. Objekt jsme důkladně prozkoumali, díky nějakému nenechavci i zevnitř. Poté jsme dá se říct směřovali okolo prostoru Letiště Líně, které je mimochodem opravdu obrovské, ač se to nemusí na první pohled zdát.při další cestě směrem k Líním jsme narazili na tři rybníčky, z nichž jeden byl dá se říct součástí prostoru. I přestože bylo obrovské vedro, na koupel v těchto žabincích jsme si opravdu nechali zajít chuť. Poté co jsme prošli Líněmi a směřovali na Tlučnou, nám doslova běžel čas. Který nám poté bohužel uběhl a o pár minut jsme nestihli jedoucí vlak do Plzně. A tak jsme jeli MHD. Při procházce Tlučnou jsem byl mile překvapen, že barokní špýchar má plnou zahrádku, neb bohužel v zemích českých lidé nedokážou ocenit kvalitní restauraci a nejsou ochotni si za to připlatit, což je škoda a vede to ke krachu těchto podniků. Takže na další túře zatím nashle!

http://www.lzsline.cz/lkln.html

Není tomu tak dávno, kdy do našeho pivního velkoměsta zavítal cirkus Bush Roland, který svým výborně zvládnutým marketingem přilákal do šapitó i moji osobu. Pod cirkusovým stanem jsem byl naposledy asi před 11 lety, tak jsem byl zvědav, co nového mne tam překvapí, nebo naopak jestli s nosltalgií uroním slzu. Stalo se tak nějak obojí, když mi hned v úvodu pobavil německy mluvící klaun, který se snažil naučit říkat slovo ahoj, což skončilo u věty achoj čechši ve Plséň. Pak už následovala opravdu dechvyrážející megashow, plná neuvěřitelných artistických výkonů, která vygradovala u nás doposud naprosto nevídanou show the colour of life, při které v astronomické kopuli létali jezdci na motorkách jako vosy v hnízdě, do toho hrála nebezpečná hudba a probíhlala světelná lasershow. Dav byl doslova uchvácen a tak nám přišlo vhod občerstvení v podobě megaklobásy a točeného piva. Druhá polovina už patřila spíše tomu klasickému cirkusu s klauny a zvířaty. Nejen sportovně musím uznat že cirkus v 21. století je dnes již opravdovou lahůdkou a za rozumnou cenu i příjemným spestřením pro celou rodinu.

http://www.busch-roland.de/index.html

Byl pozdní večer, sice ne první máj, ale celý náš realizační tým společnosti hrachau se připravoval na obnovenou premiéru cestování za nevšedními zážitky mimo malebné čechy a jelikož byla pochmurná sobota, těšili jsme se na slunečně strávenou neděli! Asi by bylo dobré zmínit, že naše kroky vedli k našim východním sousedům germánům do bašty jejich komunistických pohlavárů a to měst Cvikova a Chemnitz. Hned po výstupu z vlaku českých drah, který si už bez zpoždění snad ani nedovedu představit, jsme doslova vstoupili do jiného světa, když nás uvítal čistý a pohodlný regionální vlak společnosti DB. Ani jsme se nestihli dokochat luxusním spojem a už jsme se před námi otevřeli brány městečka Zwickau, které v minulosti proslulo převážne výrobou automobilu zn. Trabant, jak říkají lidově češi, populární Trabi! Dnes se fabrika modernizovala a přešla na výrobu wolksvagen. To každopádně nebylo naším cílem v této krajině a tak jsme se horlivě drali do centra města, kde se opravdu vyřádil minulý režim. Víceméně se prohlídka centra zvrhla v usilovné hledání nějaké místní restaurace, kde bychom rádi ochutnali místní vyhlášené pivo. Když jsme však konečně našli jedinou otevřenou putiku s nedělním provozem, zjistili že už vlastně nemáme čas, jelikož by nám ujel vlak, a tak jsme ještě zběsileji kvačili na nádraží. Ale protože jsme kovaní sportovci, stihli jsme odjezd ještě s 15 minutovým předstihem a tak si někteří členové výpravy krátili dlouhou chvíli díváním na miniaturní model železnice, kde jezdili vláčky všemi směri a dokonce vznikla i dopravní nehoda. Konec jsme završili velkolepým nástupem do ještě modernějšího vlaku než předtím, který jsme snad mohli vidět tak maximálně z rychlíku. Konečně jsme tedy dorazili do vysněného cíle naší cesty a to bývalého Karl Marx Stadtu, tedy dnes Chemnitzu. Tam už se naše situace změnila v doslovné dostihové fotošílenství, které mělo vygradovat u nejvetší dominanty a chlouby města o které se zmíním později! Čas v Chemnitz jsme opravdu vyždímali, kdy jsme spojili příjemné s užitečným, navštívili pionýrskou železnici(dnes parková), kosmonautické centrum, které je určeno výhradně dětem, botanickou zahradu s krokusy i neznámý tajemný objekt. Cestou k dominantě, kterou je hlava Karla Marxe v nadživotní velikosti nám ještě pár krkavců zapózovalo před naší nejmodernější technikou a konečně jsme dosáhli toho na co jsme se celý rok pilně připravovali a neskonale těšili. Doslova úprkem a k překvapení místních se rozprostřeli kolem sochy a snad ze všech světových stran jsme zmapovali každý milimetr sochy, každou její prasklinu. Když tak člověk stojí a dívá se z očí do očí té soše uvědomí si i spoustu věcí a tak si myslím že nejenom mě, ale každému členu výpravy se změnil život snad od základu. Najednou mne napadali myšlenky na dětství, mládí, vracelo se zdraví, ale zárověn jako nějaký misionář jsem hleděl do budoucnosti! Byly jsme doslova vpáráni do bádání hlavy a chtěli proniknout do kamenného mozku, proto není divu, že se některým už nechtělo ani zběžně shlédnout rozhlehlé centrum poblíž hlavy, které bylo z pohledu architektury abych tak žekl třísložkové. Na některých domech byly úžasné fresky s obrázky socialisticky pracujících žen se srpy a kladivy. Jiné budovy byly ranně gotické a vedle nich třeba moderní kino. Řekl bych že setkání s hlavou tváří v tvář, bylo zážitkem který se neopakuje, a tak nebylo divu, že posilněni obrovským seběvodím a zároveň naprostým vyčerpáním jsme celou cesti vlakem do ČR prostáli, ale hlavně ustáli bez problémů. Nakonec i to německé pivo jsme ochutnali a z krásného prožitého snu se vrátili do české reality. auf Wiedersehen

http://www.zwickau.de/
http://www.chemnitz.de/chemnitz/de/