Po delší době jsme si opět všimli nabídky ČD NET Lidl, čehož jsme se rozhodli využít. Zakoupili jsme dva kupóny za 199 Kč, které nám měly být vyměněny za lístky ČD NET.
Honza vybral cíl cesty Děčín, který byl již delší dobu v hledáčku jeho poznávacího obzoru. Pepa dle předpokladů již toto město navštívil, bylo to ale již před delší dobou, tak si rád osvěžil vzpomínky na město a jeho okolí a zároveň byl zvědav co se skýtá za místy, které ještě nenavštívil.
Sraz jsme si jako správní plzeňácí dali na vlakáči u sochy hutníka v 5:45 ráno. Jak bylo avizováno, tak se také stalo. Kupóny nám byly vyměněny za lístky ČD a my jsme mohli směle vyrazit. První vlakový spoj dne byl rychlík z Plzně do Mostu. Jednalo se o vlakovou soupravu, která není na českých železnicích zas tak častým účastníkem. Neměla ani moc vagónů, ale našemu cestování to vůbec nevadilo. Pro Honzu, který na této trase cestoval dříve pouze do stanice Žihle, bylo překvapením, když v Žatci vlak nepokračoval ve směru jízdy, ale začal nečekaně couvat. Město Žatec je trochu odkloněné od další trasy směrem na Most, proto tam vlak zajede a poté opět vyjede pozpátku na pokračující trasu. Před Chomutovem se začaly objevovat první uhelné povrchové doly těžby hnědého uhlí, tepelné elektrárny a průmysl s tím související, což bylo podnětem pro vytvoření prvních fotek. Dalším úkazem byly časté kopce kolem města Most, ve kterém náš první spoj končil a kde jsme přestoupili na osobní vlak do Děčína. Měli jsme za sebou 3 hodiny jízdy, které utekly při pohledu na okolní krajinu celkem rychle. Následující hodina a půl byla stejně zajímavá. První zvláštností byly lázně Bílina, které již dnes bohužel chátrají. Vlak zastavil také v dalším lázeňském městě Teplice, které jsou pravým opakem Bíliny, protože jejich sláva je stále na vysoké úrovní a podle toho také vypadá stav lázeňských domů. Jen co jsme si stačili prohlédnou něco z Teplic, už jsme byli v nedalekém Ústí nad Labem. Oba nás překvapilo, jak se toto město mění k lepšímu a to nemluvíme jen o opravách a nových stavbách, ale například o unikátních projektech, jakýmï jsou třeba lanovka z obchodního centra na vrch s rozhlednou Větruše. Vždy nás zde zaujme unikátní most přes Labe, jež byl jeden rok zařazen mezi nejlepších 10 staveb světa. Při trase do Děčína jsou vidět krásné scenérie Labského údolí táhnoucí se velmi vysoko. Po příjezdu do Děčína jsme ověřili zpáteční spoj a vydali se na poznávání města a jeho okolí. Nejprve jsem prošli okolo zavřeného muzea, kde jsme se vyfotili s tradičním symbolem Děčína, kotvou, která neodmyslitelně patří s lodním průmyslem ke koloritu města. Okolo Rajských ostrovů, ze kterých se vyklubala expozice Akva – Tera a pravoslavného kostela. poté jsme nakoukli ke chrámu a už jsme pádili do strmého kopce k Pastýřské stěně, kde se nachází kromě zoo, jež jsme v tomto počasí skutečně nehodlali navštívit. Ale neodpustili jsme si návštěvu malebné vily v podobě zámečku tyčicí se na skále nad městem a samozřejmě malebného pohledu na celé město, kde jsme skutečně pokochali nebýt deštivého a větrného počasí. Po prohlídce okolí vily s altánkem a zahrádkou jsme se rozhodli sejít dolů k Tyršovu mostu, což byla cesta jak v nedalekém Česko- Saském Švýcarsku. Zajímavé byly i železniční tunely, kde jsme zachytili fotkou vyjíždějící vlak, na který jsme netrpělivě čekali. poté jsme se rozhodli jít na vyhlídková místa na Červeném Vrchu a Vlajka, cesta byla trochu drsnější, zvláště jedna část na Vlajku, což jsme pocítili na mokrých botách. Ale to nás nikterak neodradilo od výstupu na ještě vyšší Červený Vrch. Cestou jsme kupodivu potkali další skupinky, jež od nás chtěli názor o smyslu výstupu na tuto lokalitu. Pak jsme sešli zpět k mostu, jež jsme přešli a kde nás zaujali při cestě, na zábradlí umístěné visací zámky, lemujicí obě strany mostu, tento zvyk se používá většinou ve východních zemích a u nás je velmi neobvyklý. Většinou symbolizuje přání, jež mají být splněna uzamčením zámku a vhozením klíče do Labe. Poté již trochu vyhládlí jsme hledali, kde se najíme a schováme před nečasem, našli jsme restauraci poblíž Radnice, kde jsme si dali polední menu a ochutnali premiérově Echt od Budvaru, který i Pepu překvapil netradiční chutí. Jídlo bylo výborné, což jsme kvitovali pochvalou servírce, která nás po dobu našeho hodování obsluhovala. Ovšem když mělo dojít na placení, nečekali jsme, s kým máme tu čest. Po obdržení účtenky o zaplacení jsme si přečetli, že nás obsluhoval Čert. Přísloví, že Čert nikdy nespí v tomto případě asi neplatilo, neboť z dýška, jež mělo činit v naší dobré víře 8 Korun, se díky tomu, že neměl žádnou desetikorunu, stalo jeho mínusem a naším plusem. Po dobrém odpočinku a jídle stráveném ve skvělém prostředí jsme už měli naplánován další postup našeho putování. Nejprve jsme vyrazili na Zámecké náměstí s kostelem a Dlouhou jízdou. Z náměstí již byly vidět hradby Dlouhé jízdy, což je cesta tvořená hradbami , jež optickým klamem vytváří dojem, že je neskutečně dlouhá, což je způsobeno jejím postupným zúžením směrem ke konci, po stranách hradeb byly umístěny různé relaxační místa s jezírky a květinami. Pepa si pamatuje zbědovaný stav zámku, což dnes nebylo pravdou, neboť za posledních deset let se zámek skoro celý opravil a to do důstojné podoby, jež prezentuje celé město. Po prohlídce okolí a nádvořích jsme nemohli vynechat prohlídku, která trvala neuvěřitelných 80 minut. Po pobytu sovětských vojsk zde rozhodně návštěvníci nemohli čekat vybavení jako například na Hluboké. Ale prostory byly nádherně renovovány a i když byla výbava chudší, neboť zde byla většina věcí minulým režimem rozkradena a zničena, tak je nutno ocenit snahu památkářů. Po náročné prohlídce, kdy někteří z nás málem ulehli v kapli, jsme se vydali rovnou na pokračování obhlídky města a to opět v dešti, jež začal dnes asi už po 50. a za chvíli zase přestal, na místní, nádherně opravené Masarykovo náměstí s krásnou kašnou, těch kašen bylo v celém okolí náměstí několik a za zmínku stojí i malebný kostel. Poté bylo rozhodnuto, že se přes malebný park vydáme na Střelniční Horu a Labskou Stráž, což jsme také udělali a vydali se do kopce. Čekalo nás stoupání, kde jsme zdolávali desítky kamenných schodů a lávek, které nás zavedly až do CHKO Labské Pískovce. Při výstupu jsme již viděli nádherné výhledy. Zdejší obyvatelé mají skutečně velmi rychlý přístup z centra do nádherné přírody, kterou bohužel, jak to tak bývá nedaleko měst, kazili odpadky na zemi, pohozené nepořádnými návštěvníky. Výhled ze Střelniční hory se zbytky památníku, byl opět pěkný, jen lehce zamlžený dešťovým oparem. Nahoře jsme se vydali k Labské stráži a předtím ještě ke Sněžnické vyhlídce, kde však výhled zakrývali stromy. Na Labské Stráži jsme však byli překvapeni malebnou stavbou, která však již hodně pamatuje a návštěvníci zde vstupují na vlastní riziko pádu cihly a střechy. Myslíme si, že tato stavba by si zasloužila opravu. Výhled odtud byl omezen opět stromy, ale zahlédli jsme lodní jeřáb v docích a protější břeh. Pak jsme se vydali zpět k parku, který jsme se rozhodli celý projít a občas něco přečíst o neznámých stromech a keřích, v parku byly rovněž velmi staré památníky a altánky s výhledy do parku. Pak jsme rozhodli sejít okolo malebné budovy Střelnice k řece Labi. Trochu nás znepokojil katastrofální stav loděnic a doků, stav lodí byl o něco lepší. Lodě byly ukotveny ke břehu, neboť z důvodu nízké hladiny mají zákaz vyplutí. I přesto bylo zajímavé si lodě prohlédnout a to i největší český tažný remorkér Beskydy, jež zde uvázl i s lodí, jež vytáhl, pravděpodobně také uvízlou na mělčině. Po prohlídce lodí jsme se vydali směrem k mostu a nemohli jsme přehlédnout u stavby zdejší knihovny obrovskou kotvu, velmi nás překvapila tabule, kde bylo napsáno, že v roce 2002 dosahovala hladina do výšky kotvy, což nás šokovalo a nedokázali jsme si to představit. Naštěstí už zde nebyly patrny žádné škody. U mostu se nám líbila stylová restaurace ve tvaru lodi, se stožáry a dokonce palubou. Po přejití mostu jsme se vydali k nádražní budově a cestou jsme viděli nádherně opravený park a moderní budovy. Nádraží bylo opraveno stylem, jež se vidí hodně v Bavorsku. Zpáteční cesta rychlíkem do Prahy byla pro Pepu částečnou premiérou, neboť až do Roudnice nad Labem ještě vlakem po koridoru necestoval. Směrem od Ústí nad Labem se opět táhla široká údolí lemujicí trať. Která se později měnila v rovinatou krajinu Polabí. Při cestování nás překvapila černoška, jež se rozhodla, že si za každou cenu sedne u nás v kupé, dokonce přežila i odér našich promočených a špinavých ponožek. Dokonce i dítě, jež měla v ošatce, neprotestovalo. Holt asi byla zvyklá na horší podmínky u ní v domovské pevnině. V Praze nás čekal běh na vlak do Plzně, jež jsme stihli akorát, neb jsme měli na přestup neuvěřitelné 2 minuty. Cesta do Plzně byla velmi proměnlivá, neboť některé části koridoru z Berouna do Rokycan již byli hotové, některé rozestavěné a některé ještě nezapočaly. I přesto nás zaujaly moderní stavby a obrovské projekty, jako třeba zcela nový tunel, jež vedl zcela jinudy a narovnal tím trať, což bylo viděno i v několika dalších případech. Šťastně jsme dorazili do Plzně a překonali i nástrahy velkoměsta a výluk v dopravě a dorazili domů, sice špinaví a mokří, ale plní zažitků a dojmů. Jsme si vědomi toho, že jsme zcela jistě nestačili probádat některé historické stavby z Děčína a jeho okolí. Takže někdy zase nashle v dalším zajímavém pokračování v některém z měst naší Země.

Ve čtvrtek dopoledne jsem plný očekávání z této akce vyšel na vlakové nádraží. Na místě pro sraz určené už přešlapovala hrstka lidí, kde její příslušníci disponovali stejným vybavením co já :-) Po chvilce dorazil první účastník našeho zájezdu. Čekal teda hojnější účast než jen mě, ale to neva, času do odjezdu bylo ještě dosti. Zaskočili sme pro pivko na cestu a v tom se nás skupinka vedle nás zeptala, jestli bychom si nechtěli koupit s nimi společnou jízdenku do Trutnova, tak sme museli odvětit, že jedeme do Moravské Třebové, což už je z Prahy jiným směrem a že společná jen do Prahy by se nevyplatila. Na to dorazil další kámoš i s kamarádkou, tak se náš počet zaokrouhlil na pěknou 4ku. Nalezli sme do vlaku směr Pha a jak to obvykle v tomto rychlíku bývá, všade jsou jen kupé a v každém byl min. 1 člověk, nu co v 5 v kupé se dá stále pohodlně cestovat. Dokonce se s náma ten spolucestující podělil o zkušenosti v oblasti míchaných nápojů, tak sme si sebou do Phy přivezli inspiraci pro pití rumu s octem a podobných dobrot ;) V Pze sme se moc dlouho neohřáli, páč to dobře navazovalo, tak sme měli na přestup cca 10 minut. Další vlak měl cílovou stanici v Žilině. Přijde mi, že čím dál vlak jede, tím má méně vagónů. Tento spoj to potvrdil, byl opět jen s kupé a ještě k tomu to byly kupé modernějšího provedení, kde je pouze 6 míst. Všude byli nejméně 3-4 lidé, což pro nás bylo málo. Už sme počítali s tím, že se usalašíme někde na podlaze u WC, naštěstí k tomu nedošlo. Při postupování vagónama vpřed sme se dostali na pokraj jídelního vozu. Bylo to jako by takové foae jídeláku s červeným kobercem a dvěma stolkama. Jeden stolek měl 4 židle, čož bylo jako ušité nám na míru. Sedadla byla póstrovaná spíše historické kousky, za to velmi účelná. 2 místa byla přesně naproti okénku. Vzápětí přišel pan vrchní s jídelním a nápojovým lístkem. Volba byla jasná 3x kozla 11-tku a jeden čaj pro kamarádku. 11-tka nebyla, tak sme 10-tkou také nepohrdli, zvláště když byla za rozumnou cenu. Naběhly nám i myšlenky na stravu, ale nakonec sme dali přednost dalšímu vychlazenému. Tak nám příjemně a pohodlně utekla cesta z Phy do České Třebové. Tepřive tam při výstupu bylo z ostatních lidí patrné, kam že to máme namířeno, holt už sme byli skoro na místě. V pohotovosti byla i místní policie, která dohlížela na správné odjezdy vlaků do Moraské Třebové a na včasný přesun festivalových cestujících na příslušné nástupiště. Místní hlasatel hlásil, že do Moravské Třebové pokračuje speciální spoj. Tento expres odjížděl o 20 minut déle než původní vlak, tak sme měli alespoň více času na občestvení. Po pauze už nezbývalo než usednout do prvního vagónu expresu a pádit do cíle. Jednalo se tak o slabých 40 minut jízdy a zvláště při pestré atmosféře, která panovala ve vozu, sme pomalu ani nepozřeli modrou ceduli, která upozorňovala na místní moravsko třebovské nádraží. Jelikož tu každý z nás byl „nový” nechali sme se strhnout davem a následovali jej. Již po prvních ušlích krocích zastavovala na silnici auta, která nabízela účastníkům svoz do areálu festivalu, který se nacházel tak 3km od vlakáče. My sme tu cestu chtěli důsledně poznat, aby sme si jí pamatovali pro případný výlet do města. Když sme narazili na první stánek, tak sme mohli konstatovat tady je země zaslíbená akcím a objednat si 4 vychlazené poličky. Auta s postavenými stany napovídaly, že sme tam, kde sme chtěli být ;-) před areálem největšího punkového festu u nás. Utábořili sme se na kopečku poblíž areálu, kam na nás již doléhaly zvuky nedaleké hudební produkce. Vydali sme se pro lístky, u vstupu sme je vyměnili za náramky, vyfásli program a už sme byli na 3 dny jejich. Po vstupu se před námi otevřel výhled dlouhé plochy lemované stánky a hemžícími se lidmi. Stage byla po levé straně, mezi plochou a stagí bylo koryto, kde teče nejspíše z jara voda, tady sloužilo jako skladiště kelímků a občasné místo pro nocležníky. Šli sme prozkoumat situaci kolem jídla a pití. Tyto stánky byly až na samém konci festivalového areálu, což nebylo zas tak daleko. Pivo za 25kč, to je pěkná cena, shodli sme se. S jeho kvalitou už to bylo horší, ale co chtít za ty prachy. Každopádně sme už pili lepší festivalový G. Jídla byl docela široký výběr – klobásy, párky, guláš, rizoto, polévky, hranolky a také za pěkné ceny. No kde se dnes natrefí na langoše klasik za 35korun.
Areál sme celý prošli a zakotvili před stagí. Lidí před ní ještě nebylo mnoho, tak sme mohli jít blízko k pódiu.O žádné s kapel sme nemohli říct, že by nezněla dobře. Mezi zahravší spolky patřili Spínací Špndlík, Zeměžluč, Nežfaleš, místní Werglův Pjos, němečtí Speichelbroiss, ale největší zážitek večera v nás zanechala anglická skupina Anti Nowhere League, která svým strhujícím punk Rock“N“Rollovým vystoupením nenechala jednoho člověka chladným. To byla jedna z posledních čtvtečních kapel. Že se jednalo o první den festu bylo znát i na povrchu místa před stagí, kde se původní louka měnila v udusanou půdu, takže se tam utvořilo blátíčko. Podle toho vypadala naše obuv druhý den ráno. Celý čtvrtek bylo nádherně a ve stejném gardu pokračoval i pátek. Krom sluníčka pálící přes stan nás ráno probudil i vrtulník, který musel letět ukrutně nízko. Přechodné bydliště nám neponičil, tak sme ho brali jako ranní budíček :-) Do areálu sme jukli jen na skok, když od 10hod vystupoval písničkář Záviš. Ten nám dal potřebnou energii pro cestu do města. Přišlo mi, že cesta utíkala nějak pomaleji než včera, holt s davem jde vše rychleji. Na počátku města sme dohnali pár lidiček jdoucí před náma, tak sme se na ně zavěsili. Jenže ejhle místo aby pokračovali směr hospoda, supermarket, zapluli na místní koupaliště. Byli sme mezi rodinnými domy, tak sme se optali jedné paní kudy kam. Po její radě byla vidina hospody vzdálená, protože nás poslala do podniku na kraji města 3km od nás. Když sme po pár metrech této cesty narazili na nonstop, krý měl zrovna zavřeno, vzdali sme to a namířili to dle intuice do středu :o) Vyplatilo se, po vymotání se z domkové čtvrti, se před náma otevřel pohled na billu. A ve vzduchu visela i nějaká ta restauračka – byla kousek za rohem. Vnitřek byl prostorný, dobrý vzduch, trvalo tedy trochu déle než si nás všimla obsluha, ale to se dá prominout, sice nebylo úplně plno, ale stejně tam takový příval hostů v pátek v poledne, jen tak není. Pivo měli staropramen i granát, k jídlu sem si dal česnečku a kančí guláš. Pochutnali sme si, napili sme se, tak sme mohli spokokojeně odjít na nákup. Před billou postávali a posedávali lidé, ale uvnitř žádné větší fronty nebyly. Šli sme hlavně po kole a víně. Místní policisté co tam hlídali, nám poradili, ať si koupíme nějaké dobré krabicáky. My však na jejich rady nedali a dali sme přednost vínu v petkách. Opravdu milí příslušnící, když měli takovou starost o náš apetit :) Ještě sme vzali na sváču chleba a štangli nějakého měkkého salámu. S igelitkama v rukou sme to namířili do centra. Když sme prošli nějakou branou, tak už bylo zřejmé, že se brzo ocitnem na náměstí. To vypadalo pěkně, bylo s podloubím, stromky, uprostřed byla jedna kašna. Na lavičce sme dali chvilku veget. Klábosilo by se tam takhle na slunci pěkně, ale čas produkce nás již tlačil. Cestou na zpět kolem nás projížděli příležitotní taxi, kterých tu bylo hojně. Ke stanům sme dorazili v 15:45 a protože v 15:30 měla hrát plzeňská folk punková legenda Znouzectnost bylo to akorát, neboť jako je to zvykem na každém festu i tady byl program v časovém skluzu. Playlist byl plný obvyklých písniček, který hrajou na festech jako např. Jednou za tisíc let, Časy zlý, Knedlíky, Bílé velryby atd. ZNC nás potěšila tím, co sme od ní čekali. Skupina při vystoupení i vtipně upozornila na lidi, kteří házeli kelímky s nedopitým pivem mezi lidičky v předních řadách. Kytarista o nich řekl, že se divý, jak může někdo s pivem takhle plýtvat a že se to prostě nedělá.Po Znouzi sme šli na pivo a potom ke stanům namíchat nápoje. Nejprve sme mixli kolu s červeným. S bílým by to bylo asi méně sladké, ale tohle také nebylo k zahození. Když sme doskotačili na stage, tak právě dohrála první písničku další česká legenda E!E na ně už bylo před pódiem pořádně plno. Ve vynikající atmosféře sme si vychutnávali songy jako O životě, Poslouchej, Míša nebo Pelikáni. Ve stejném duchu se neslo vystoupení Totálního nasazení, on jako už celý zbytek večera byl nabit samými punkovými legendami. Po Totáčích přijel na pověstém traktoru Visací zámek, kteří odstartoval překvapivě písničkou Hymna šibeničních bratří, kterou né vždy ze svého repertoáru vytáhne. Visáče vystřídali SPS z Prahy, ti připravili vynikající předkrm pro hlavní hvězdu večera anglické The Toy Dolls. Tihle tří týpkové, kteří brázdí hudebním světem již 30 let všem ukázali zač je toho loket. Jejich kytarová sóla se krásně nesla celým areálem a poukázala na to, že tihle kluci holt na ty kytary umějí zahrát a přitom ještě zvládat skákat roznožky ve vzduchu :-) Prostor pro sóĺo měl i bubeník, kerý zabubnoval stejně dobře. Všichni sme si jejich číslo moc užili a ikdyž bylo slyšet, že zpěvák Olga měl jeho sranda hlas v určitých místech položen o něco níže, než jak je slyšet na CD, tak to bylo vystoupení plné energie a skvělé muziky. Po skončení Toy Dolls sme byli spokojeni, ale i drobet unaveni, tak sme si šli odpočinout do pivního stanu. Mezitím začla hrát slovenská legenda Konflikt, ty sme sledovali z povzdálí. Na další pecku Plexis, kteří z rukávu vytáhli i pár předělávek od ještě slavnějších kolegů sme se již šli podívat blíže. Na ně navázala skupina Apple Juice, která je personálně propojena právě s Plexis, tak to jeden z jejich členů sfouk vše při jednom. Nabitý pátek zakončila dobře poslouchající se kapelka Soukromey Pozemek. Pak sme zašli s kámošem do pivního stanu a tam sme poznávali nové lidi a vyměňovali si s nimi své zážitky ze dne. Toto rokování trvalo až do časných ranních hodin. Protože helikoptéra v sobotu zřejmě nelétala, tak sme si přispali do 9:45hod. V klidu sme se nasnídali, chvíli poseděli a vypravili do areálu, kde sme se v pravé poledne těšili na pardubickou kapelu Volant. Tahle partička, která je známá tím, že při hraní používá saxofon, nechala zapomenout, že je čas oběda a rozpálila všechny přihlížející tak, že po jejich vystoupení dali všeci přednost pití. My též, ale po zchlazení už se dostavil i ten hlad, tak sme v areálu pojedli. Poté sme se vydali s kámošem do příkrého svahu, který se táhl až od plotu areálu k ploše před stage. Byl to opravdu krpál a uprostřed něho sem si naplno uvědomil, proč mi někdo dole podával s úsměvem kus větvičky, abych jí mohl zabodnout do země a pomoct si s ní ;) Nahoře to ale bylo fajn, byl tam stín, ikdyž roviny mezi svahem a plotem tam už moc nezbylo. Náhodou sme tam potkali další plzeňáky se kterýma sme tam zůstali, ty nám ukázali pozvolnější cestu z druhé strany kolem plotu, tak sme tam tudy mohli donést i pití. Slovenskou Slobodnóu Európu a dívčí americkou kapelu Civet sme na půl ucha poslouchali ze shora. Na vystoupení FPB, což je počáteční formace kapelky Už jsme doma jsem se teda už zašel podívat k pódiu. Tam mají také dechový nástroj – trubku, podobně jako Volant, ale liší se od něj tím, že je to více alternativní skupina. To to opět utíká, když dohráli FBP, tak nastal večer bylo 18hod. Šli sme se napít a dát si něco na zub ke stanům. Když sme se vrátili zpět, už ladila dlouholetá stálice a nestoři českého punku kapela N.V.Ú. Ti vždy všechny potěší a upozorní na to, že punk je hlavně o svobodě a podle toho také na pódiu vystupují. Do areálu v tu dobu začalo proudit víc a víc lidí. Nebylo se čemu divit po N.V.Ú. měla nastoupit kapela, kvůli které sem ještě spousty lidí dorazili pouze na jeden den. Jednalo se o skupinu The Adicts, která dorazila z anglie. Sobota byl také jediný den, kdy se dal lístek koupit na 1 den za nižší cenu. Už byla ve tmě na pódiu k vidění britská vlajka se symbolem kapely – klaunem v buřince. Za chvíli začaly být slyšet první tóny z intra, zvuk sílil a najednou na plac vtrhla skupinka muzikantů včele se svérázným zpěvákem, který byl opravdu nalíčen jak pierot a na hlavě měl buřinku. Už z první písničky bylo patrné, že tohle vystoupení bude plné energie. Kapela hrála opravdu od podlahy, jsou to všichni špičkoví muzikanti, no a zpěvák ten na sebe strhával největší pozornost, nejen nepřehlédnutelným zevnějškem, ale hlavně zpěvem a show kterou předváděl, není divu, že si po chvíli buřinku sundal, neboť mu muselo být dost horko. Při písničce Viva La Revolution se strhla pod pódiem pěkná tancovačka. Ke konci vystoupení rozprskával do davu různé konfety a pak lidé ze zákulisí vypustili mezi dav několik různě barevných velkých nafukovacíh míčů. Nevšední záležitostí bylo také to, když si kapela vybrala na jednu píseň z publika 10 holek, kteří tam s nima nancovaly. Dalo by se to přirovnat k show, kterou v současnosti používá zpěvačka Madona, s tím rozdílem, že tento koncert byl na jedničku i po hudební stránce :-) Když The Adicts dohráli, bylo něco po půlnoci. Měli sme v plánu jet ráno prvním vlakem někdy před pátou, tak sem se šel ještě prospat na chvíli do stanu, za 3 hodiny jsem byl probuzen kamarády, ale aspoň něco. Stany sme nějak sbalili, ikdyž byly od rosy dost nacucané. Rozloučili sme se s místem festu a nabrali pomalu směr nádraží. Bez projíždících aut se šlo docela pohodlně, když sme na okraji města narazili na policajty, tak sme věděli, že jdem správně. Na nádru už byl vlak připraven, tentokrát už se nejednalo o expres jako při cestě sem, ale vagónů měl stejně. Měli sme čas asi půl hoďky, tak sme poseděli a šli zajistit jízdenku. Mezitím už se vlaku otevřeli dveře a účastníci, co měli nápad jako my s ranním lakem, obsadili ve vlaku místa k sezení. My sme zaujali místa před nástupními dveřmi u prvního vagónu, kde sme podřimovali až do ČT. V ČT sme byli nejprve trochu zmatení odkud pojede vlak na Prahu. Vypadalo to na to, že sme ani nemuseli jít tunelem a stačilo vylézt z haly. Radši sme ze zeptali místních, a ikdyž se nad tím také podivovali, neboť na místě příjezdu vlaku byla 5 minut ped příjezdem ještě nějaká lokálka, potvrdili nám to. Jen asi na 3 minutové zpoždění vlaku to klaplo. Ve vlaku sme šli tam, kde nebyly kupé, tam to bylo ideální pro spánek. Spalo se v podstatě nonstop až do Prahy, tam to dobře navazovalo na Plzeň i sme našli kupodivu volné kupé, já už sem ale moc nespal, od Berouna jsem nezamhouřil oka. Mohl jsem si ještě vychutnat i pohled z okna vlaku. Když sme dorazili do Plzně, tak sme byli mile překvapení, jak ta cesta rychle uběhla. Co dodat, celý festival doprovázela příjemně přátelská atmosféra, až na jeden údajný incident, když si nějací polácí asi spletli místo kde jsou s něčím jiným. Punk muzika má stále z čeho brát a co je ještě důležitější, má naopak co dát lidem a doufám, že tohle spojení bude ještě dlouho pokračovat!

Jednou před lety jsme jeli na kole po tehdejší rádobycyklostezce (dnes již v pořádku) z Klabavy do Rokycan pod dálničním mostem D5 a když jsme tam uviděli vodní zátoku nádrže Klabava, pomysleli jsme si, jaké by to bylo projet se na vodě na člunu a koukat z vody na tento most. Později jsme skoukli i hráz s přepady a technické zázemí. Jak to tak bývá, byl na to čas až mnohem déle a to konkrétně minulý víkend, tedy v půli července 2010. Příznivá předpověď nás povzbudila, nebude pršet ani nebude šílené vedro posledních dní. A tak jsme vyrazili s kamarádem, vybaveni plně na vodu, tedy čluny, pádla, podvodní pouzdra, pumpy, dále jídlo, pití, foťák, ochranu před sluncem, baťoh aj. Vyrazili jsme vlakem ČD z Hlavního nádraží v Plzni do Klabavy. Od zastávky jsme šli pěšky na silnici, poté hned doprava z kopce a po kilometru jsme byli u hráze. Nalezli jsme rychle kousek od hráze vhodné naloďovací místo, začlo vyndavání všech věcí a nafukování člunů, smontovávání pádel, schovávání věcí do podvodního pouzdra. A nacpání všeho, čemu voda nevadí, do baťohů. Nafukování trvalo opravdu dlouho, ale oba jsme se pak postupně dostali hurá na vodu. Nejprve bylo třeba přivázat k člunu baťoh s podvodním pouzdrem. Jel jsem naboso, boty by člun ušpinili a mohli by ho poškodit. Kamarád jel v sandálech, což udělám příště raději také. Ještě zajistit pádla gumovým prstencem a vyrážíme. Celou cestu jsem fotil digitálem, ale i mobilem, abych mohl posílat parádní mms ostatním kámošům. Při vyplutí byla pěkně vidět obec Klabava a hráz i celkové břehy vodní nádrže. Dále byl vidět Vršíček - známé poutní místo u Rokycan. Pluli jsme podél břehů, od rybářů ale dál. Zamotání do vlasců by nepotěšilo nikoho. Za zatáčkou vodní nádrže jsme spatřili v dálce vrch Žďár a jmenovaný dálniční most, pod který jsme se hned vydali i přes mohutné vodní rostlinstvo. Ze zátoky byl pěkný pohled na celý most, už když jsme se blížili, tak byl zajímavý pohled na jedoucí vozidla na mostě, jejichž řidiči koukali dolů z mostu, na jakémže plavidle to jedeme. Dále jsme prozkoumali další zátoku za mohutného zájmu kachniček, kteří se o nás nejprve zajímali, ale poté vyděšeně utekli. Pak jsme pluli do další části vodní nádrže Klabava. Pluli jsme po takzvané deltě, tedy po více přítokových ramenech říčky směrem do v.n. Klabavy, což jsme poznali, neb voda se začala ochlazovat a proud nabíral slušně na síle. Neodolali jsme a pluli proti proudu, což dávalo pěkně zabrat, pluli jsme do neznáma, neustále zatáčeli a najednou byl konec a koukali jsme vyjeveně proti neproniknutelné rostlinné stěně. A tak jsme pluli zpět na nádrž a to šlo velmi rychle, neb nás čapnul silný proud. Museli jsme dávat pozor na povodňový odpad, neb zde byli dokonce i ostré kovové bodce koukající z vody, což by v tomto místě nebylo příjemné. Před v.n. jsme ještě odbočili do jiného přítokového ramena a už jsme byli zpět na nádrži, prozkoumali jsme další zátoku a podél břehu pluli zpět směr hráz, museli jsme dát pozor na labutě, kterým jsme se věru nelíbili, takový proražený člun by nebyl nic pěkného. Pluli jsme tedy zpět při ještě bližším pohledu na Vršíček a v dáli mizící nejen most, ale i například vrch Žďár. Naopak se blížila hráz, ale síla v rukou ubývala. Vylodili jsme se na místě nalodění. Opět nastalo tentokráte skládání všeho a vyfukování člunů, což šlo rychleji, když se zapíchlo brčko do ventilku, jež dokonale rozevřelo bezpečnostní vnitřní klapku. Rovněž bylo třeba se na člunu válet jako prase, neb byl pěkně špinavý. Poté jsme zjistili,že jeden člun má hodně poškozenou záplatu, která naštěstí vydržela a schválností bylo, že jsme zjistili, že pumpy jsou obě prasklé. Což vysvětlovalo pomalý efekt při nafukování. No, nutno dodat, že také, než sem došel domů, tak se mi zcela roztrhala taška na člun, naštěstí se věci vysypali až v baráku a ne například při nastupování do vlaku. Ale plavbu bych ohodnotil jako klidnou, nepotopili jsme se, i když můj člun vzhledem ke skoro odlepené záplatě k tomu daleko neměl. Nová taška se najde, pumpa se opraví, člun se omyje, nechá se oschnout, poškozené místo se odmastí, opět se nechá proschnout a zalepí se a zatíží se. A je vše připraveno na další plavbu. A ta bude buď na Berounku či Hracholusky. Tak se těšte na dalši povídání o plavbě.

Tak už sem doplnil spánkový deficit začnu asi od začátku. V osum jsem měl sraz u KFC u vlakového nádraží s kamarádama. V tu dobu se už to tam hemžilo více lidma, než je obvyklé. Hlavně na nástupišti tramvaje č.1 směr BBV Brno byl jsem tam o něco dříve, tak jsem ještě než došli kámoší stačil dvěma zbloudilím cizincům poradit kudy na výstaviště, protože měli namířeno na opačný směr. Abychom ušetřili nějaký penízky, tak jsme ještě zapadli do nějakého baru kousek od nádraží. Říkal sem si, že bych na výstaviště dorazil tak v devět, abych ještě slyšel hrát polského Dj Toxica. To jsem ale s postupem času přehodnotil s tím, že nejspíš dorazíme chvíli před Burianem. Někdy po půl desátý jsme vyšli na tramvaj, dali sme si na cestu haburgry a vyjeli sme. Cesta trvala tak čtvrt hodinu. Kousek sme šli pěšky od zastávky a byli sme u areálu. Už z dálky byly vidět hemžící se lidé před hlavním vchodem. Zde sme se rozloučili a já šel za roh vyřídit si akreditaci. Od této chvíle sme se tak 7 hodin neviděli Pánovi co měl lístek se jmény trvalo trochu déle než mě tam našel, ale opravdu jsem tam byl. Prošel sem vchodem do pavilonu a už jsem slyšel pořádný rachot šířící se halou dali mi pásek a šel jsem vyhledat V.I.P. šatnu. U šatny byla vcelku fronta, alespoň jsem si mohl všimnout vyvěšeného line-upu a zjistit, že jsem o moc nepřišel, že Toxic tam nefiguruje a na místo něj se posunul Loutka a před ním byl jakýsi čech Javas. Mezitím mě přišla zpráva, že kamarádí čekají u heineken stánku, tak jsem si říkal, že snad jediná výhoda té mé šatny byla v tom, že byla zdarma. Když tam byli 2 lidé na obsluhu tak se nedivím, že to šlo hlemýždím tempem. Zrovna jsem byl v zadní části haly, kde byli stánky s pivem, redbullem, jídlem, s vodníma dýmkama. Bylo tam toho dost. Heineken byl za 45, což je tedy na pivo dost, ale bylo alespoň dobrý a do 0,5l. Určitě mnohem lepší než když měli jednou v 02 aréně na akci před 3 rokama staropramen za 35 do 0,4l. Šel jsem se podívat nahoru do V.I.P prostoru kam vedli jezdící schody, které nejezdily nahoře byli 2 bary, WC, místo na sezení a hlavně výhled z terasy na celou halu. Když jsem byl nahoře, tak zrovna začal hrát Michael Burian. Hned při prvních melodiích mě to jeho hraní oslovilo a říkal jsem si, že se právem řadí mezi přední trancové Dj u nás. Nebylo to sice kort nic rychlého, ale měl to promakaný a dobře poskládaný. Napsal jsem ještě kámošům, že si dáme sraz před vstupem do velké haly, ale už se asi naplno vydávali trancovým orgiím, tak nedorazili. Měl jsem tedy dost času více poznat halu a porozhlídnout se. Lidé tam byli různí asi jako to bývá na podobných akcích, mladší, starší, oblečený do různých extravagantních hadříků, nebo naopak skoro neoblečený. Prodávali tam i ty svítící blbůstky, tak to tam vypadalo jak na noční výpravě broučků Musím říct, že ta hala snad nemá chybu a je jako ušitá na pořádání akcí. Šel jsem dio V.I.P. prostoru, který byl vpravo od pódia. Tam byly také dva stánky a stolečky, skoro nikdo tam teda nebyl. Bylo tam na Dj vidět z boku, ale Dj pult byl ještě poměrně dost daleko. Tento prostor ve mě vzbudil dojem, že sebou nenese velké výhody. Za vytrvalého hraní buriana sem šel na další kolečko pavilonem. Nikde sem neviděl výraznější frontu, stánky měli perfektně rozmístěné. I nakonci haly bylo slušně slyšet hraní. Repro výkon teda nepodcenili. Podíval sem se na hodinky, bylo 0:40, tak sem se občerstvil a vydal se do předních řad. Lidí bylo v té době v hale mraky. Kapacita je 10 000, nevím jestli bylo vyprodáno, ale těch 8tis. tam bylo určitě. Tak od první třetiny haly to byla dobrá proplejtačky nakonec sem se dostal tak do 10 řady v pravo od středu s dobrým výhledem. Pult byl vyvýšený, tak byl vidět i z větší dálky. Burianův set se chýlil ke konci a atmoška houstla rozloučil se s publikem a hned co se stačil odebrat do zákulisí, tak naskočil PvD. Lidé ho přivítali mohutným jásotem a potleskem. Začal dost z ostra rychlými skladbami u pultu se dost činil. Přitom vytížení neztrácel kontakt s publikem a pravidelně ho hecoval. Výborně sem se bavil a pařil, tak po 0,5 hodině hraní stále kolem mě občas někdo prošel s tím, že se chtěl prorvat co možná nejblíž k pódiu, někdy už zbytečně, protože už prostě nebylo jít kam dál. Atmosféra byla stále vynikající a ničím nerušená. Během chvilky sem juknul na hodiny a vida už byly dvě, tak sem si říkal, jak to ubíhá. Teď se hraní PvD přesunulo více do pomala a vždy udělal nástup nějakého intra a hned ho uťal a po chvilce se k němu opět vrátil. Tato pasáž mě už bavila trochu méně a jelikož jsem už byl také dost žíznivý, tak jsem se vydal nahoru na pivo. Ze shora byl také dobrý pohled na celou halu, tak jsem tam chvilku zůstal. Ze shora jsem se šel podívat do bočního V.I.P. tam opět skoro liduprázdno asi to také bylo tím, že se tam člověk cítil tak trochu izolovaně. Šel jsem opět před pódium, lidí bych řekl, že vpředu trochu ubylo tak jsem šel dopředu na střed. To už Paul ukrajoval z poslední třetiny vystoupení. Bylo vidět jak ho to hraní baví a vychutnává si to společně s publikem. Některé části co hrál na začátku tak opakoval, něco hrál i 3x ke konci se to dostávalo opět do spádu který byl ze začátku, s tím že více skákal z pomala do rychla. Pár minut před 4 hodinou už bylo vidět, že se vystoupení začíná chýlit ke konci, tak ho ještě lidi podpořili skandováním jeho jména. Zahrál poslední kousek a rozloučil se. Po něm naskočili dj Orbith & Jerry. To byl trochu jiný styl než u jejich předchůdců více do techna. Vystoupení PvD mě potěšilo, je vidět, že to má v malíku. Někdy to možná působilo až moc profesionálně, ale to asi díky tomu, že mu hodně záleželo na tom, aby něco nezkazil a tak. Já ho viděl poprvé, tak to nemůžu porovnat, ale mě určitě nezklamal. Lidí postupně začalo ubývat, dost lidí tam dorazilo vyloženě jen ne jeho vystoupení. S mizícím davem se odkrýval i nepořádek na zemi díky úbytků lidí sem tak narazil na pařící kamarády. Ještě sem s nima stačil prohodit pár slov, napít se na cestu a ejhle sem se s nima musel rozloučit, protože bylo 7hod a mně jel v 8h autobus do Prahy. Sečteno podtrženo, byla to vynikající párty, jak hudebně, tak pořadatelsky zvládnutá. Honza

Výlet začal tradičním srazem na Lochhotíně, poté už se vyrazilo na nádraží, odkud jel vlak směr Domažlice. Cílem byla zastávka Chotěšov, odkud jsme šli pěšky přímo z města po hlavní silnici na Plzeň. Zhruba po 500 metrech jsme odbočili k bývalé drážní budově ke kolejím a podél nich šli. Už už jsme chtěli vstoupit na trať málo používané, ale funkční vlečky. Před výhybkou z trati Plzeň - Domažlice jsme však spatřili známou uniformu, jednalo se o pověřenou osobu ČD, která se samozřejmě zajímala, co zde děláme. Po výmluvě, jež pomohla, jsme chvíli počkali a za chvíli, když onen úředník zmizel, jsme vyrazili po trati vlečky, po pár stech metrech zasněžené (díky tomu jsme poznali, že na trati už nějaký den vlak nejel, ale to neznamenalo, že by jet zrovna nemohl, byl sice víkend, ale když dojde palivo, tak se nechá přivézt co nejrychleji, takže jsme museli být na pozoru). No za chvíli následoval železniční přejezd silnice Zbůch - Chotěšov, kde řidiči nechápavě koukali, co děláme na kolejích. Ale za chvíli už jsme zmizeli v lese skryti všem zvědavým očím.Do areálu Letiště byla trať dlouhá asi 2 km, nutno dodat, že někdy vedla docela do kopce nebo z něj. Taky mě překvapil na některých místech až havarijní stav kolejí,jež byly někde podmáčené a podemleté. V blízkosti trati byl pár set metrů před areálem zajímavý, mnou známý, zatopený lomeček, docela malebný. Ale to už jsme se blížili k areálu Letiště Líně, které už máme velmi dobře prozkoumáno, ale přesto jsme objevili neznámé bunkry a pod ostřížím zrakem jsme si je šli prohlédnout. I přesto, že je zima, tak jsme byli zcela obaleni přírodními lepivými kuličkami, jež jsme sundavali ještě doma.V areálu začalo být rušno a nechtěli jsme zmeškat vlakm, tak jsme vyrazili směr Červený Újezd.To jsme netušili, že kromě mě známých areálů, některých opravovaných, narazíme na bývalé budovy z dob minulých, například kulturní dům vojska a budovy pro zázemí vojáků. No vskutku zajímavé, ale začalo zde býti nějak rušno, tak jsme prostor nikým neviděni, opustili napůl nefunkční bránou. Jaké bylo mé překvapení, když jsme v Červeném Újezdu vylezli po pár metrech, přičemž jsme ještě viděli rozpadlou strážní budovu. A já jsem si uvědomil, že na tomto místě v obci jsem již kdysi byl na kole, ale netušil jsem tenkrát, že jsem tak blízko protoru. Dále jsme prošli obcí, kdo nás potkal, muselo mu být jasné, odkud máme namířeno, neb z obce se nikam jinam dostat nejde. Poté jsme se dostali zkratkou do Zbůchu, který jsme doslova proběhli, neb vlak už se blížil. Bohužel, i když jsme běželi, tak nám vlak i přesto ujel, zima byla slušná, však bylo -13 stupňů a velká vlhkost a slušný vítr. Proto jsme se rozhodli přečkat v nově otevřené pizzerii u nádraží, kde jsme dali čaje na zahřátí a po ohřátí jsme šli raději tentokráte dřív na vlak, který jel za chvíli. Při cestě do Plzně ze zastávky Zbůch jsme se shodli, že prostor Letiště Líně je tak velký, že mu věnujeme ještě minimálně jednu velkou trasu. V Plzni se naše cesty rozděli, neb já jsem měl sraz ohledně našeho občanského sdružení a to v kavárně v centru, kde už byli všichni hodně nedočkaví, neb očekávali, že přijedu vlakem předtím, který jsem ale nestihl. No, i přestože jsem byl oblečen jak Yeti (což potvrdily i v kavárně), tak jsem výlet odnesl slušným nachlazením. Ale i přesto řeknu, že výlet stál za to. A případným návštěvníkům doporučím neděli, kdy je zde poměrně klid, ale vstup je samozřejmě zakázán, tak pozor, ať vás nikdo nevidí. Nashledanou na další zajímavé túře. Pepa